„Máš měsíc na to, abys opustila můj byt!“ – věta, která mi změnila život
„Máš měsíc na to, abys opustila můj byt!“ zasyčela paní Věra a její hlas se rozléhal malým obývákem paneláku na Jižním Městě. Stála jsem tam v pyžamu, s hrnkem čaje v ruce, a nevěřila vlastním uším. Petr, můj čerstvý manžel, seděl na gauči a díval se do země. Nikdy nezapomenu na ten pocit – jako by mi někdo vyrval pod nohama koberec.
„Věro, to nemyslíte vážně…“ vydechla jsem.
„Myslím to naprosto vážně, Aneto. Tohle je můj byt. A já už toho mám dost. Pořád tu někdo courá, v kuchyni je nepořádek, a já si chci užít důchod v klidu. Měla jste si to s Petrem rozmyslet dřív, než jste se ke mně nastěhovali.“
Petr mlčel. Věra se na něj podívala s výrazem, který jsem znala – pohled, kterým ho celý život ovládala. „Petře, řekni něco!“ vyhrkla jsem zoufale. On jen pokrčil rameny. „Mami má pravdu. Je to její byt.“
V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť jsme tu byli sotva měsíc! Po svatbě jsme neměli kam jít, oba jsme pracovali za minimální mzdu a hypotéka byla v nedohlednu. Věra nám slíbila, že u ní můžeme být, než si najdeme něco vlastního. Teď nás vyhazuje.
Zavřela jsem se v koupelně a rozplakala se. V hlavě mi běžely všechny ty sny o společném životě, o rodině, o domově. Všechno se rozpadalo.
Dny plynuly v napjatém tichu. Věra se mnou nemluvila, Petr chodil domů pozdě a já se cítila jako vetřelec. Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor v kuchyni.
„Petře, ta holka se k nám nehodí. Je moc hrdá. A vůbec, měla bys myslet na budoucnost. Co když přijde dítě? Kam ho dáme?“
„Mami, Aneta je moje žena…“
„Ale já jsem tvoje matka! A já rozhodnu, kdo bude v mém bytě.“
Ten večer jsem se rozhodla. Začala jsem hledat podnájem. Bylo to zoufalé – ceny v Praze byly šílené, nabídky mizely během hodin. Každý den jsem procházela inzeráty, volala na desítky čísel. Petr mi moc nepomáhal. „To nějak dopadne,“ říkal jen.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla svoje věci v krabicích přede dveřmi. Věra stála ve dveřích s rukama v bok. „Říkala jsem měsíc. Dnes je to přesně třicet dní.“
Petr stál za ní a vypadal provinile. „Promiň, Aneto…“
V tu chvíli jsem pochopila, že v tomhle boji jsem sama. Vzala jsem krabice a odešla. První noc jsem spala u kamarádky Lucie na gauči. Plakala jsem do polštáře a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.
Lucie mě objala. „Hele, Anet, tohle není tvoje vina. Věra je manipulátorka a Petr je slaboch. Musíš myslet na sebe.“
Začala jsem hledat práci s lepším platem. Přihlásila jsem se na pohovor do jedné firmy na administrativu. Byla jsem nervózní, ale vzali mě. Najednou jsem měla víc peněz a mohla si dovolit malý pokoj v podnájmu na Žižkově.
Petr mi občas volal. „Anet, nechceš se sejít? Mám tě rád…“
Ale já už byla jiná. Silnější. „Petře, dokud budeš žít podle máminých pravidel, nemůžeme být spolu.“
Jednou večer mi přišla zpráva od Věry: „Doufám, že jsi spokojená. Petřík je teď sám a trápí se.“
Zamrazilo mě. Chtěla mě zlomit i na dálku. Ale já už věděla, že musím žít svůj život.
Začala jsem chodit na kurzy angličtiny, poznala nové lidi, našla si nové přátele. Pomalu jsem si budovala nový domov – svůj vlastní, bez cizích pravidel a výčitek.
Petr se nakonec odstěhoval od matky a začal žít sám. Občas jsme se potkali na kávě. Už jsme nebyli manželé, ale dokázali jsme si popovídat jako dva dospělí lidé.
Dnes už vím, že rodina není jen krev a příjmení. Rodina je místo, kde se cítíte v bezpečí a kde vás mají rádi takové, jací jste.
Někdy si ale kladu otázku: Proč tolik českých rodin dovolí jedné osobě ovládat životy ostatních? A proč tolik mužů mlčí místo toho, aby chránili svoje ženy? Co byste udělali vy na mém místě?