Mateřská láska na hraně: Osm let kojení a jeho následky

„Jano, už toho nech! Vždyť je Tomášovi osm let, proboha!“ křičel na mě Petr, můj manžel, zatímco jsem seděla na pohovce a držela svého syna v náručí. Jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Tomáš se ke mně tiskl, schovával tvář do mého svetru a já cítila, jak se mi srdce svírá. V tu chvíli jsem si připadala jako jediný člověk na světě, který rozumí tomu, co dělá – a zároveň jako největší viník.

Nikdy jsem neplánovala kojit tak dlouho. Když se Tomáš narodil, byla jsem přesvědčená, že kojení je to nejlepší, co mu mohu dát. První měsíce byly těžké – bolesti, vyčerpání, noci bez spánku. Ale když jsem viděla, jak roste a prospívá, měla jsem pocit, že dělám všechno správně. Jenže čas plynul a já nedokázala přestat. Každý pokus o odstavení končil pláčem – jeho i mým. „Mami, prosím ještě chvilku,“ šeptal mi do ucha a já nedokázala říct ne.

Petr byl zpočátku tolerantní. „Je to tvoje věc,“ říkal, když jsme se o tom bavili s kamarádkami v kavárně na Letné. Ale jak Tomáš rostl a začal chodit do školy, začaly se objevovat první narážky. „To je ten kluk, co ho máma pořád kojí?“ slyšela jsem šeptat jiné matky na hřišti. Jednou přišel Tomáš domů uplakaný: „Mami, děti se mi smějí.“ V tu chvíli jsem poprvé pocítila pochybnosti.

Moje máma mi volala každý týden. „Jano, už je to moc. Děláš z něj mamánka.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že každé dítě je jiné, že v některých kulturách je dlouhé kojení normální. Ale ona jen kroutila hlavou: „Tady nejsme v Africe.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na dětská hřiště, vyhýbala se rodičovským schůzkám. Petr byl čím dál víc odtažitý. „Myslíš si, že je to normální? Že mu tím pomáháš?“ ptal se mě večer v ložnici. „Nevím,“ odpovídala jsem popravdě. „Ale neumím přestat.“

Jednoho dne přišla pozvánka na školní psychologii. Paní učitelka si mě zavolala stranou: „Paní Novotná, Tomáš má problém s vrstevníky. Je uzavřený, bojí se komunikovat.“ Cítila jsem stud a vinu. Věděla jsem, že za to můžu já.

Doma jsme měli dusno. Petr začal trávit víc času v práci nebo s kamarády v hospodě U Jelena. Já seděla večer v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Tomáš za mnou chodil: „Mami, proč jsi smutná?“ A já mu lhala: „To nic, broučku.“

Jednou večer přišel Petr domů opilý. „Jano, ty jsi ho zničila! Udělala jsi z něj slabocha! Já už tohle dál nedám!“ Práskl dveřmi od ložnice a já věděla, že jsme na dně.

Začala jsem hledat pomoc. Našla jsem diskuzní fórum pro matky s podobnou zkušeností. Některé ženy mě podporovaly: „Děláš to z lásky.“ Ale většina mě odsoudila: „Tohle není normální.“

Rozhodla jsem se navštívit psycholožku paní Dvořákovou na poliklinice v Modřanech. Seděla jsem naproti ní a poprvé v životě řekla nahlas: „Nevím, jak být dobrou mámou.“ Plakala jsem a ona mě nechala mluvit. „Musíte si odpustit,“ řekla tiše.

Odstavení bylo peklo. Tomáš plakal celé noci, prosil mě: „Mami, proč už nechceš?“ Měla jsem pocit, že mu ubližuji víc než kdy předtím. Petr mi nepomáhal – byl naštvaný na mě i na syna.

Trvalo to měsíce. Nakonec Tomáš přestal prosit. Začal být uzavřenější, smutnější. Ve škole měl stále méně kamarádů. Já se cítila jako troska.

Jednoho dne mi přišel anonymní dopis do schránky: „Jste ostuda celé ulice.“ Rozbrečela jsem se na chodbě paneláku a sousedka paní Hrdličková mě objala: „Nebojte se, Jano. Každý děláme chyby.“

Dnes je Tomášovi deset let. Je tichý, ale začíná se otevírat – chodí na keramiku a našel si jednoho kamaráda ve třídě. Petr s námi už nebydlí; rozvedli jsme se minulý rok.

Každý den si kladu otázku: Udělala bych to znovu? Byla moje láska sobecká? Nebo jsem jen chtěla být tou nejlepší mámou? Možná nikdy nenajdu odpověď.

Ale jedno vím jistě – mateřství není černobílé a každý z nás někdy selže.

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit si takové rozhodnutí?