Maturitní ples s prababičkou: Splněný sen po šedesáti pěti letech

„Ondro, to nemyslíš vážně!“ ozvalo se z kuchyně, když jsem oznámil mámě, že na maturitní ples půjdu s prababičkou Marií. Táta jen zvedl obočí a brácha se rozesmál: „To budeš za exota.“ Ale já už měl jasno. Prababička mi kdysi vyprávěla, jak jí rodiče nemohli koupit šaty ani lístek na ples, protože po válce nebylo na nic peněz. Vždycky, když jsem ji viděl sedět u okna a dívat se na staré fotky, měl jsem pocit, že jí něco chybí. A teď jsem měl šanci to změnit.

„Ondro, proč bys to dělal? Vždyť je jí skoro osmdesát šest,“ šeptala máma večer v obýváku. „Protože si to zaslouží,“ odpověděl jsem a v očích mě pálily slzy. „Nikdy neměla svůj ples. Chci jí to dopřát.“

Prababička nejdřív nevěřila. „Ale prosím tě, Ondro, já už sotva dojdu do sámošky,“ smála se, ale v očích jí svítily jiskřičky naděje. „To zvládneme spolu,“ ujistil jsem ji a poprvé v životě jsem ji viděl dojatou až k slzám.

Přípravy byly náročné. Máma nakonec povolila a pomáhala vybírat šaty. „Musí být modré, vždycky jsem chtěla modré šaty,“ šeptala prababička v obchodě s konfekcí. Prodavačka se usmívala a já cítil, jak se kolem nás šíří zvláštní atmosféra – lidé se zastavovali a dívali se na nás s úsměvem i s nepochopením.

Den plesu přišel rychleji, než jsme čekali. Prababička seděla u zrcadla a já jí pomáhal s vlasy. „Víš, Ondro, nikdy bych nevěřila, že ještě někdy budu mít důvod si je natáčet,“ smála se a já cítil hrdost i nervozitu. Táta nás fotil mobilem a brácha poprvé neříkal žádné vtípky.

Když jsme vešli do sálu hotelu Continental, všichni ztichli. Spolužáci se nejdřív tvářili překvapeně, ale pak začali tleskat. Učitelka češtiny přišla k nám: „Ondřeji, tohle je nejkrásnější gesto, jaké jsem kdy viděla.“ Prababička se držela mé ruky a šeptala: „Jsem tu opravdu?“

Tančili jsme valčík. Prababička byla lehká jako pírko a smála se tak nahlas, že přehlušila i kapelu. „Nikdy nezapomenu na tuhle noc,“ říkala mi do ucha. Lidé nás fotili, někdo dokonce natáčel video na mobil. Spolužačky plakaly dojetím a kluci mi podávali ruku: „Respekt, Ondro.“

Ale ne všichni byli nadšení. Večerem se začaly šířit drby: „To je trapas… Proč si nevzal nějakou holku?“ slyšel jsem za zády. Někteří učitelé kroutili hlavou: „Tohle není tradice.“ Ale já věděl své.

Po plese jsme šli domů pěšky. Prababička mlčela a držela mě za ruku pevněji než kdy dřív. Doma jsme seděli v kuchyni u čaje a ona mi vyprávěla o svém mládí: „Víš, Ondro, tehdy jsme měli jiné starosti. Táta byl nemocný, maminka dřela v továrně… Já jsem jen snila o tom, že jednou budu tančit v krásných šatech.“

Druhý den ráno byla naše fotka na facebooku školy. Komentáře byly různé – někdo psal, že jsem blázen, jiní že mám srdce na pravém místě. Spolužačka Tereza mi napsala zprávu: „Ondro, jsi borec. Připomněl jsi mi, jak je rodina důležitá.“

Doma ale začalo dusno. Táta měl strach, že budu terčem posměchu: „V tomhle městě si lidi pamatujou všechno.“ Máma byla pyšná i nervózní zároveň: „Snad ti to nezkazí maturitu.“ Jen prababička byla šťastná: „Ondro, dala jsi mi víc než kdokoliv jiný.“

Za pár dní přišel dopis od starosty města – pozval mě i prababičku na slavnostní setkání seniorů. V televizi o nás mluvili jako o příkladu mezigenerační solidarity. Ale mě nejvíc těšilo to tiché poděkování od prababičky každý večer před spaním.

Začal jsem si víc vážit rodiny a uvědomil si, kolik toho starší generace musela obětovat. S bráchou jsme přestali řešit hlouposti a místo toho jsme začali víc pomáhat doma i prababičce.

Jednou večer mi prababička řekla: „Ondro, nikdy nezapomeň na to, co jsi pro mě udělal. Až budeš mít vlastní děti nebo vnoučata, vzpomeň si na tenhle ples.“

A já teď často přemýšlím: Kolik snů našich blízkých zůstalo nesplněných jen proto, že jsme si jich nevšimli? Neměli bychom občas zpomalit a zeptat se – co by udělalo radost těm, kteří pro nás tolik obětovali?