Mezi čtyřmi stěnami ticha: Když vlastní děti zapomenou

„Tak co, přijedete aspoň na tu neděli?“ ptám se do telefonu, hlas se mi třese. Vím, že je to už potřetí tento měsíc, co volám dceři. Lenka mlčí na druhém konci a já slyším jen šum televize v pozadí. „Mami, máme toho teď hodně. Děti mají kroužky, Petr je v práci pořád přesčasy…“ Její hlas je unavený, vzdálený. „Ale vždyť bydlíte jen dvacet minut tramvají,“ šeptám zoufale. „Já vím, mami. Ozvu se.“ A zavěsí.

Zůstávám sedět u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s vychladlým čajem. V bytě je ticho, které mě tíží na hrudi. Syn Marek se neozval už měsíc. Naposledy mi poslal SMS: „Mami, nestíhám, ozvu se.“ Neozval se. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Vždycky jsem pro ně dělala všechno – vařila, prala, pomáhala s úkoly, když byli malí. Když měli horečku, nespala jsem celou noc. A teď? Jsem pro ně jen povinnost.

Vzpomínám na dobu, kdy byl dům plný smíchu. Marek běhal po chodbě s míčem a Lenka si hrála s panenkami pod stolem. Teď mám pocit, že jsem pro ně neviditelná. Každý den čekám na zprávu, na zavolání, na návštěvu. Místo toho mi sousedka paní Novotná vypráví o svých vnoučatech a já jen přikyvuji a usmívám se, i když mě to bolí.

Jednou večer jsem to už nevydržela a napsala dětem zprávu: „Pokud se do konce měsíce neozvete ani nepřijdete, přestanu se snažit já.“ Odeslala jsem to a hned jsem toho litovala. Co když to bylo moc? Co když jsem je tím odehnala ještě víc?

Dny plynou pomalu. Každé ráno vstávám s nadějí, že dnes třeba někdo zavolá. Místo toho slyším jen zvonění pošťačky nebo sousedovic psa. Chodím do obchodu pro rohlíky a mléko, zdravím prodavačku paní Hanu, která se mě ptá: „Jak se mají děti?“ Odpovídám: „Dobře,“ i když nevím.

Jednoho dne zazvoní telefon. Srdce mi poskočí. Je to Marek. „Ahoj mami,“ říká opatrně. „Dostal jsem tu tvoji zprávu.“ Mlčím. „To myslíš vážně?“ ptá se tiše. „Myslím,“ odpovídám a cítím slzy v očích. „Mám pocit, že už vás nezajímám.“

„To není pravda,“ brání se Marek. „Jen máme každý svůj život…“

„A já? Já už nejsem součástí vašeho života?“ vyhrknu.

Na druhém konci je ticho. Pak Marek řekne: „Promiň mami. Zkusíme to napravit.“

Ale nic se nezmění. Další týden zase ticho. Lenka mi napíše krátkou zprávu: „Mami, promiň, fakt nestíháme.“

Začínám si zvykat na samotu. Čtu knížky, chodím na procházky do Stromovky, občas zajdu na kávu s paní Novotnou. Ale pořád to bolí. Pořád čekám.

Jednou večer sedím u televize a slyším klíč v zámku. Leknu se – kdo to může být? Do bytu vejde Lenka s dětmi. „Ahoj babi,“ volají vnoučata a běží ke mně. Lenka stojí ve dveřích a vypadá rozpačitě.

„Promiň mami,“ říká tiše. „Já vím, že jsme tě zanedbali.“

Objímám vnoučata a cítím slzy štěstí i bolesti zároveň.

Sedíme spolu u stolu a povídáme si o škole, o práci, o životě. Ale někde uvnitř mě zůstává strach – co když zase odejdou a já zůstanu sama?

Když večer odcházejí, Lenka mě obejme: „Neboj se mami, budeme chodit častěji.“

Zůstávám stát ve dveřích a dívám se za nimi do tmy chodby.

Možná jsem byla moc tvrdá? Nebo jsem měla být ještě důraznější? Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší dát ultimátum nebo čekat dál v tichu?