Mezi dvěma domovy: Dopis ztracené dcery
„Jak jsi to mohla udělat?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni našla mámu s tetou Alenou, jak si tiše povídají nad šálkem kávy. Moje ruce se třásly a v očích mě pálily slzy. Máma se na mě podívala s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla – směs viny a vzdoru. „Evo, prosím tě, uklidni se. Všechno ti vysvětlím,“ začala opatrně, ale já už to nevydržela.
„Vysvětlíš mi co? Že jsi přepsala dům na tetu? Že po všech těch letech, co tu s tebou žiju, co se o tebe starám, nemám právo na nic?“ hlas mi přeskočil a teta Alena se nervózně ošila.
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá podlaha. Vždycky jsem si myslela, že rodina je základ, že máma je můj pevný bod. Po tátově smrti jsme zůstaly samy dvě – já a ona. Bylo mi tehdy patnáct a máma se zhroutila. Já jsem byla ta, kdo jí vařil čaj, kdo ji tahal z postele, kdo jí připomínal, že život musí jít dál. A teď? Teď jsem byla ta poslední, kdo se dozvěděl pravdu.
„Evičko, není to tak jednoduché,“ začala teta Alena tiše. „Tvoje máma… měla strach. Bojí se, že bys mohla přijít o střechu nad hlavou, kdyby se něco stalo.“
„To je nesmysl!“ vykřikla jsem. „Proč bys mi to neřekla rovnou? Proč jsi to udělala za mými zády?“
Máma sklopila oči. „Chtěla jsem tě chránit. Myslela jsem, že když to bude na Alenu, bude to bezpečnější. Ty máš přece svůj život…“
„Můj život? Můj život je tady! Každý den chodím z práce rovnou domů, abych ti mohla pomoct! Kdo ti nakupuje? Kdo tě vozí k doktorovi? Kdo ti utírá slzy, když máš špatný den?“
V kuchyni bylo ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin a svůj vlastní zrychlený dech. Teta Alena se zvedla a potichu odešla do obýváku. Zůstaly jsme s mámou samy.
„Evo… já vím, že jsem ti ublížila. Ale já už nemám sílu řešit tyhle věci. Alena mi pomohla s papíry…“
„A co já? Já jsem pro tebe jen služka?“
Máma začala plakat. „Neříkej to… Prosím tě…“
Sedla jsem si naproti ní a dívala se na ni. Byla najednou tak malá a křehká. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděly u televize a smály se starým českým komediím. Na Vánoce, kdy jsme pekly cukroví podle babiččina receptu. Na chvíle, kdy jsme byly opravdu rodina.
Ale teď? Teď jsem cítila jen prázdnotu a vztek.
Ten večer jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když mě teta jednoho dne vyhodí? Co když máma onemocní a já nebudu mít kde bydlet? Co když jsem celý život žila v iluzi?
Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Evo, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Jana u kávovaru.
„Ne… vlastně nejsem,“ přiznala jsem poprvé nahlas.
Jana mě objala a já se rozbrečela přímo v kuchyňce. „Víš co? Tohle musíš řešit. Nenech se odstrčit. Máš právo vědět pravdu.“
Po práci jsem šla rovnou domů a našla mámu sedět u stolu s dopisem v ruce.
„To je pro tebe,“ řekla tiše a podala mi ho.
Otevřela jsem obálku a četla: „Evičko, promiň mi všechno. Vím, že jsi pro mě udělala víc než kdokoliv jiný. Ale já už nevím, jak žít s tím strachem… Bojím se budoucnosti a nevěřím si. Alena mi slíbila, že nás nikdy nenechá na holičkách. Prosím tě, odpusť mi.“
Slzy mi stékaly po tvářích. V tu chvíli jsem pochopila – máma není zrádkyně. Je jen člověk, který má strach a dělá chyby.
Ale co já? Co mám dělat teď? Mám jí odpustit? Mám bojovat o své místo v rodině? Nebo mám odejít a začít znovu?
Možná mi poradíte vy – co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec ještě věřit rodině po takové zradě?