Mezi dvěma domovy: Příběh o právu na střechu nad hlavou

„Nechci tě tu už vidět! Sbal si věci a vypadni!“ křičela máma a její hlas se rozléhal po našem malém bytě v Nuslích. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tomáš, můj starší bratr, stál naproti ní s očima plnýma slz a vzteku. „Tohle je i můj domov! Nemůžeš mě jen tak vyhodit!“ odpověděl jí, ale jeho hlas zněl zoufale. Táta seděl v rohu obýváku, tvář zabořenou do dlaní, mlčel. Už týdny neřekl skoro slovo.

Nikdy bych nevěřila, že se naše rodina rozpadne takhle. Ještě před rokem jsme spolu chodili na procházky do Stromovky, smáli se u stolu nad bábovkou a hádali se jen o tom, kdo bude mít poslední kousek pizzy. Pak přišel rozvod. Máma našla někoho jiného – Petra z práce – a táta to nesl těžce. Všechno se změnilo. Najednou jsme byli dva tábory: já a Tomáš jsme stáli při tátovi, máma byla sama se svým novým životem.

Ale Tomáš byl vždycky ten, kdo všechno odnášel nejvíc. Po maturitě nemohl najít práci, brigády nestačily na nájem ani na jídlo. Máma mu vyčítala, že je líný a že jí jen vysává peníze. „Máš dvacet dva let, Lucie studuje a ty? Jen sedíš doma!“ opakovala mu pořád dokola. Já jsem studovala na Karlovce a snažila se být neviditelná, ale stejně jsem slyšela každé jejich slovo.

Jednoho večera jsem našla Tomáše sedět na schodech před domem. Bylo chladno, měl na sobě jen mikinu a třásl se zimou i vztekem. „Nemůžu už dál,“ řekl mi tiše. „Máma mě nenávidí a táta… ten už není sám sebou.“ Sedla jsem si vedle něj a objala ho. „To zvládneme. Nějak to zvládneme,“ šeptala jsem, i když jsem sama nevěřila.

Situace se zhoršovala. Máma podala návrh na vystěhování Tomáše z bytu – prý už není nezaopatřené dítě a nemá právo tu bydlet. Táta byl proti, ale jeho slovo už nic neznamenalo. Soudní obsílka přišla v březnu. Tomáš měl měsíc na to, aby si našel nové bydlení.

Začali jsme obcházet podnájmy po Praze. Všude chtěli kauci, kterou jsme neměli. Kamarádi měli plno nebo bydleli u rodičů. Jednou jsme spali v noci v autě na parkovišti u Kauflandu, protože doma už to nešlo vydržet. Máma zamykala dveře a schovávala klíče.

Jednou večer jsem slyšela mámu brečet v kuchyni. „Já už nemůžu… Proč mě nenávidíte?“ šeptala do telefonu někomu – asi Petrovi. Chtěla jsem za ní jít, obejmout ji jako dřív, ale něco mě zastavilo. Byla jsem rozpolcená mezi dvěma světy: mezi mámou, která byla kdysi mou nejlepší kamarádkou, a bratrem, který teď bojoval o přežití.

Jednoho rána přišel Tomáš s modřinou pod okem. „Spal jsem v parku,“ řekl prostě. „Někdo mě okradl.“ Máma jen protočila oči: „To máš za to, že ses nikdy nesnažil.“ V tu chvíli jsem to nevydržela: „Mami! On je tvůj syn! Nemůžeš ho nechat na ulici!“ Rozplakala jsem se a utekla do svého pokoje.

Táta se mezitím propadal do deprese. Přestal chodit do práce, seděl doma a koukal do zdi. Jednou večer mi řekl: „Lucie, já už nevím, co mám dělat. Všechno je špatně.“

Tomáš nakonec skončil v azylovém domě na Žižkově. Chodil tam spát a přes den hledal práci. Já jsem mu nosila jídlo a občas čisté oblečení. Máma se mnou přestala mluvit úplně.

Jednou jsem potkala mámu na ulici s Petrem. Vypadala šťastněji než doma, smála se jeho vtipům. Když mě uviděla, ztuhla: „Lucie…“ Chtěla něco říct, ale já jen prošla kolem.

Po půl roce Tomáš našel práci ve skladu a malý podnájem v Hostivaři. Začal se zvedat ze dna, ale jizvy zůstaly – nejen ty na těle, ale hlavně ty uvnitř.

Dnes už spolu s mámou mluvíme jen občas – o počasí nebo o tom, jestli mám dost peněz na kolejích. Táta žije sám v garsonce a občas mi napíše zprávu: „Jak se máš?“ Tomáš je silnější než dřív, ale pořád cítím tu prázdnotu mezi námi všemi.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít domov tam, kde by měl být? Může rodina přežít, když každý bojuje jen za sebe? Co byste udělali vy na mém místě?