Mezi dvěma matkami: Srdce rozervané mezi povinností a láskou

„Proč jsi zase nechala malého u mojí mámy? Víš, že s tím nesouhlasím!“ Tomášův hlas rezonoval kuchyní, zatímco já jsem se snažila uklidnit plačícího Filípka. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno ve mně křičelo, že už to dál nezvládnu.

Byl to leden, venku padal těžký sníh a já jsem seděla na studené dlažbě v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně. Filípek měl teprve tři měsíce a já byla vyčerpaná. Moje máma, paní Jana, mi nabízela pomoc, ale Tomášova maminka, paní Alena, trvala na tom, že ona je ta pravá babička, která ví, jak se o dítě starat. A Tomáš? Ten stál mezi nimi a místo aby mě podpořil, přiléval olej do ohně.

„Mami, já už nevím, co mám dělat,“ šeptala jsem do telefonu o pár dní později, když jsem se schovala na záchodě před dalším kolem hádek. „Alena říká, že Filípek má být u ní, Tomáš je pořád v práci nebo naštvaný doma a já… já už nevím, kde je moje místo.“

Moje máma povzdechla: „Musíš si stát za svým, Lucko. Jsi jeho matka. Ale chápu tě…“

Jenže jak si mám stát za svým, když mám pocit, že už ani nevím, kdo jsem? Každý den jsem balancovala mezi povinnostmi – vařit, kojit, uklízet, být dobrou manželkou i dcerou. A přitom jsem byla pořád jen unavenější.

Jednoho večera přišla Alena neohlášeně. Přinesla domácí koláč a hned začala kritizovat: „Lucko, proč má Filípek tak slabou čepičku? Venku je zima! A ty jsi zase neuklidila hračky?“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Tomáš jen mlčky seděl u televize a dělal, že nic neslyší.

Když Alena odešla, vybuchla jsem: „Proč jí nikdy nic neřekneš? Proč mě nikdy nepodpoříš?“

Tomáš se na mě podíval s unaveným výrazem: „Protože mám dost svých starostí! V práci mi hrozí výpověď a ty tu pořád jen brečíš!“

Ten večer jsem poprvé přemýšlela, jestli by nebylo lepší odejít. Ale kam bych šla? K mámě? Ta má sama dost starostí – táta je nemocný a peněz není nazbyt.

Další dny byly jako v mlze. Filípek plakal čím dál víc, já byla podrážděná a Tomáš se doma skoro nezdržoval. Jednou večer přišla máma s taškou jídla a objala mě: „Lucko, musíš myslet i na sebe. Jinak to nepřežiješ.“

Ale jak mám myslet na sebe? Když každý něco chce? Alena chce být dokonalá babička, máma chce být oporou, Tomáš chce klid a já… já chci jen chvíli ticha.

Jednoho rána jsem seděla u okna s Filípkem v náručí a dívala se na zasněžené dvorky. Najednou mi došlo, že už nevím, kdy jsem naposledy byla šťastná. Kdy jsem naposledy něco udělala jen pro sebe.

Začala jsem psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím. Bylo to jako terapie. Postupně jsem si uvědomovala, že musím najít svůj hlas. Že nemůžu žít podle očekávání ostatních.

Jednoho dne jsem si sedla s Tomášem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevněji než kdy dřív. „Takhle už to dál nejde. Potřebuju tvoji podporu. Potřebuju vědět, že jsme v tom spolu.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Já vím… promiň. Jenže já taky nevím, jak dál.“

Začali jsme spolu chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – slyšet věci nahlas bolí víc než je dusit v sobě. Ale pomalu jsme se učili mluvit spolu jinak.

S mámou i Alenou jsem nastavila hranice. „Jsem ráda za vaši pomoc,“ řekla jsem jim oběma jednou u kávy. „Ale musím rozhodovat já. Jsem Filípkova máma.“

Nebyla to jednoduchá cesta. Alena se urazila a nějaký čas nevolala. Máma byla smutná, že už nejsem tak závislá na její pomoci. Ale já poprvé cítila úlevu.

Dnes je Filípkovi rok a půl. S Tomášem jsme pořád spolu – není to dokonalé, ale snažíme se. Naučila jsem se říkat ne a občas si dopřeju i chvilku pro sebe – třeba jen s knížkou nebo na procházce.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je možné být dobrou matkou i dcerou zároveň? Nebo musíme někdy zklamat ty, které milujeme nejvíc? Co byste udělali vy na mém místě?