Mezi dvěma ohni: Když rodina znamená volbu

„Tak mi to řekni rovnou, Jano. Pomůžu tvé sestře jen tehdy, když se konečně přestěhujeme do Brna. Už mě nebaví žít v tomhle maloměstě,“ řekl Petr a jeho hlas zněl tvrději než kdy dřív. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, a v hlavě mi hučelo. Moje sestra Lenka seděla v obýváku, oči zarudlé od pláče. Potřebovala naši pomoc – její muž ji opustil, zůstala sama se dvěma dětmi a hypotékou na krku. Vždycky jsme si byly blízké. Když jsme byly malé, držely jsme spolu proti světu, a teď jsem měla být já ta, kdo ji nechá ve štychu?

„Petr, to nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem. „Lenka potřebuje pomoc teď, ne až se rozhodneme stěhovat.“

„A já potřebuju, abys konečně myslela i na mě! Vždycky je to tvoje rodina, tvoje sestra, tvoje problémy. A co já? Co naše děti? Co naše plány?“ Jeho hlas se zlomil a já poprvé viděla, jak moc je unavený. Ale i tak – ultimátum? To přece není fér.

V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství. Jak jsme s Lenkou běhaly po zahradě u babičky v Třebíči, jak jsme si šeptaly tajemství pod peřinou. Když mi bylo patnáct a naši se rozvedli, byla to Lenka, kdo mě držel nad vodou. Teď jsem měla být já její oporou.

„Mami?“ ozvala se z chodby Anička, naše dcera. „Proč teta Lenka brečí?“

„To nic, zlatíčko,“ zalhala jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy. Petr přišel za mnou, sedl si vedle mě a dlouho mlčel. „Jano, já tě chápu. Ale už nemůžu pořád ustupovat. Tvoje rodina nás pořád tahá do svých problémů. Kdy jsme naposledy dělali něco jen pro nás?“

„A kdy jsi naposledy viděl Lenu takhle zlomenou?“ vyjela jsem na něj. „Kdyby šlo o tvého bratra, taky bych neváhala.“

„To není fér,“ zamračil se. „Můj bratr nikdy nic nechtěl.“

„A co když jednou bude?“

Mlčel. Věděla jsem, že ho to zasáhlo.

Další den jsem šla za Lenkou. Seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně. „Jani, nechci vás zatěžovat. Najdu si brigádu, nějak to zvládnu.“

„Leni, nejsi na to sama,“ objala jsem ji. Ale v hlavě mi pořád znělo Petrovo ultimátum.

Večer jsme s Petrem seděli naproti sobě u stolu jako cizí lidé. „Tak co teda?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Nechci tě ztratit. Ale nechci zradit ani Lenu.“

Petr si povzdechl. „Jde o to, že mám pocit, že pro tebe nikdy nebudu na prvním místě.“

Ta slova mě bodla do srdce. „To není pravda! Jen… rodina je pro mě důležitá.“

„A já nejsem tvoje rodina?“

Zavládlo ticho.

Další dny byly plné napětí. Doma jsme kolem sebe chodili po špičkách, Anička i Tomáš byli nervózní a ptali se, proč je máma smutná. Lenka mezitím sháněla práci a já jí tajně posílala peníze na účet – Petr o tom nesměl vědět.

Jednoho večera přišel Petr domů dřív a našel mě s mobilem v ruce, jak posílám další platbu sestře. „Takže už jsi rozhodla za mě?“ zeptal se chladně.

„Nechci tě obejít… ale nemůžu ji nechat padnout,“ rozplakala jsem se.

Petr odešel z bytu a vrátil se až nad ránem.

Ráno přišel za mnou do kuchyně. „Jano… promiň. Možná jsem byl tvrdý. Jen mám strach, že se nám to všechno rozpadne pod rukama.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Nakonec jsme našli kompromis – pomůžeme Lence s tím nejhorším, ale zároveň začneme plánovat stěhování do Brna, které si Petr tolik přeje. Nebylo to ideální řešení, ale aspoň jsme oba ustoupili.

Lenka si nakonec našla práci v místní školce a pomalu se postavila na vlastní nohy. Naše vztahy s Petrem byly poznamenané, ale přežily.

Dodnes si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobranou? A kolik toho má člověk obětovat pro rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?