Mezi dvěma ohni: Příběh matky, která ztratila syna

„Tomáši, proč už zase nejíš? Lucie ti snad nedává doma najíst?“ pronesla jsem s úsměvem, ale v hlase mi zněla výčitka, kterou jsem nedokázala skrýt. Syn se na mě podíval, v očích měl únavu a možná i trochu smutku. „Mami, prosím tě, nech toho. Všechno je v pořádku.“ Ale já věděla své. Od chvíle, kdy si Tomáš přivedl Lucii, se všechno změnilo. Už to nebyl ten můj kluk, co mi volal každý večer a svěřoval se mi se vším. Teď měl svůj život, svůj byt a – bohužel – i svou ženu.

Všechno začalo na jejich svatbě. Seděla jsem u stolu s ostatními příbuznými a dívala se, jak se Tomáš směje na Lucii. Bylo to poprvé, co jsem cítila opravdovou žárlivost. Ne na ni jako ženu, ale na to, že mi ho vzala. Od té doby jsem hledala každou příležitost, jak být s Tomášem sama. Volala jsem mu kvůli maličkostem – jestli nezapomněl na tátovy narozeniny, jestli má dost teplých ponožek na zimu, jestli si vzpomněl na naši rodinnou tradici pečení vánočky.

Lucie byla vždycky milá, až příliš milá. Nikdy mi neodporovala, nikdy neřekla křivé slovo. Ale právě to mě dráždilo nejvíc. Byla jako stín, který se tiše vkrádá do mého života a bere mi to nejcennější. Začala jsem si všímat drobností – že Tomáš už nemá rád moje svíčkové jako dřív, že Lucie mu kupuje jiné košile než já, že spolu jezdí na výlety bez nás.

Jednou večer jsem seděla s manželem Petrem u televize a nemohla jsem to vydržet. „Připadám si zbytečná,“ řekla jsem tiše. Petr jen pokrčil rameny: „To je život, Aleno. Děti musí jít dál.“ Ale já nechtěla pustit.

Začala jsem plánovat. Když k nám přišli na oběd, nenápadně jsem Tomášovi připomínala jeho dětství. „Pamatuješ, jak jsme spolu chodili na houby? To byla doba…“ Lucie se usmívala, ale já viděla v jejích očích stín nejistoty. „Měli bychom zase někdy vyrazit,“ navrhla jsem a podívala se na Tomáše. „Jen my dva.“ Lucie sklopila oči.

Jednou jsem Tomášovi zavolala pozdě večer. „Mami, je skoro jedenáct,“ ozval se rozespale. „Promiň, jen jsem si vzpomněla na tu starou fotku z tábora…“ Věděla jsem, že Lucie leží vedle něj a slyší každé slovo. Chtěla jsem ji vyprovokovat – aby žárlila, aby si uvědomila, že já tu byla první.

Začaly drobné hádky mezi nimi. Tomáš byl podrážděný, Lucie smutná. Jednou přišli ke mně domů a já slyšela jejich tlumený rozhovor na chodbě:

„Proč ti tvoje máma pořád volá?“ šeptala Lucie.
„Je sama… nechci ji zklamat,“ odpověděl Tomáš.

Cítila jsem vítězství i vinu zároveň. Chtěla jsem svého syna zpátky – ale za jakou cenu?

Jednoho dne mi Tomáš zavolal sám. „Mami, musíme si promluvit.“ Seděli jsme spolu v kuchyni a on mi řekl: „Musíš mě nechat jít. Miluju tě, ale mám svůj život. Pokud mě budeš pořád stavět mezi sebe a Lucii, ztratím vás obě.“ Slzy mi tekly po tváři a poprvé jsem pochopila, co jsem způsobila.

Od té doby se snažím být jiná. Učím se přijímat Lucii jako součást rodiny a hledat nové místo ve světě, kde už nejsem středem Tomášova vesmíru.

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Kde je hranice mezi mateřskou láskou a sobectvím? A kolik bolesti jsme ochotni způsobit těm, které milujeme nejvíc?