Mezi dvěma ohni: Příběh o rodinných poutech a hranicích

„Mami, prosím tě, už to takhle dál nejde!“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce složené v klíně, oči sklopené. Všude kolem nás voněla káva a staré dřevo, ale napětí by se dalo krájet. „Nemůžeš tu zůstat sama. Dům je starý, schody strmé a ty už nejsi nejmladší.“

„Jano, já tu žiju celý život. Tady jsem vychovala tebe i tvého bratra. Tady je všechno, co znám,“ odpověděla tiše máma, její hlas byl ale pevný. V očích jí blýskaly slzy, které se snažila skrýt.

Zhluboka jsem se nadechla. „Vím to. Ale co když spadneš? Co když se ti něco stane a nikdo tu nebude? Já mám taky rodinu, děti, práci… Nemůžu tu být pořád.“

„A co tvůj bratr?“ zeptala se najednou ostřeji. „Petr bydlí ve stejném městě jako ty. Proč vždycky všechno padá na tebe?“

Zamrazilo mě. Petr byl vždycky ten, kdo se vymlouval na práci, na děti, na cokoliv. Věděl, že máma potřebuje pomoc, ale nikdy si nenašel čas. Všechno zůstávalo na mně.

„Petr má taky svoje starosti,“ řekla jsem nakonec unaveně. „Ale mami, já už to nezvládám. Doma mám dvě malé děti, manžel je pořád v práci a já… já už nevím, jak dál.“

Máma mlčela. V kuchyni bylo najednou ticho, jen hodiny na zdi hlasitě tikaly. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy frustrace a bezmoci.

Vzpomněla jsem si na včerejší telefonát s tetou Lídou. „Janičko, tvoje maminka potřebuje pomoc. Nemůžeš ji tam nechat samotnou! Co kdybychom ji vzali k sobě?“ navrhla teta s nadějí v hlase.

„Teto, promiň, ale já už víc nezvládnu. Musím se soustředit na svou rodinu. Maminka má přece i svého syna…“

Teta ztichla a já cítila její zklamání až do Prahy.

Dnes sedím u mámy v kuchyni a cítím tíhu celé rodiny na svých ramenou. Každý den je stejný: práce, děti, domácnost, starost o mámu. Někdy mám pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků.

„Jano,“ ozvala se máma po chvíli ticha, „já nechci být nikomu na obtíž.“

„Nejsi na obtíž,“ zalhala jsem rychle. Ale v srdci jsem věděla, že to není pravda. Byla jsem unavená, podrážděná a někdy jsem si přála, aby to všechno prostě zmizelo.

Petr mi volal jen zřídka. Když už zavolal, bylo to vždycky krátké: „Ahoj ségra, jak je máma? Potřebuje něco? Já teď nemůžu…“ A pak ticho.

Jednou večer jsem seděla s manželem Tomášem u stolu a rozplakala se. „Já už nevím, co mám dělat,“ vzlykala jsem. „Všichni čekají, že to zvládnu sama. Ale já už nemůžu.“

Tomáš mě objal a šeptal: „Musíš myslet i na sebe. Nemůžeš zachránit celý svět.“

Ale jak mám myslet na sebe, když mě vychovala žena, která pro mě obětovala celý život?

Začala jsem hledat řešení. Domov pro seniory? Máma o tom nechtěla ani slyšet. „Tam chodí jen ti, o které se nikdo nestará,“ řekla jednou tvrdohlavě.

Pečovatelská služba? Máma odmítla cizí lidi ve svém domě.

Petr? Ten měl vždycky výmluvu.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu na zemi v chodbě. Spadla ze schodů. Naštěstí si nic nezlomila, ale byla otřesená.

„Vidíš?“ křičela jsem zoufale. „Tohle se může stát kdykoliv! Nemůžeš tu být sama!“

Máma plakala a já s ní.

Nakonec jsme svolali rodinnou radu: já, Petr, teta Lída a máma. Seděli jsme kolem stolu v obýváku a hádali se.

„Já nemůžu mámu vzít k sobě,“ řekl Petr bez obalu. „Máme malý byt a děti…“

„A co ty, Jano?“ obrátila se teta Lída ke mně.

„Já už to dál sama nezvládnu,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Máma seděla tiše a dívala se do stolu.

Nakonec jsme se dohodli na kompromisu: pečovatelská služba bude chodit každý den a já s Petrem se budeme střídat o víkendech.

Nebylo to ideální řešení. Máma byla smutná a uzavřená do sebe. Já měla výčitky svědomí pokaždé, když jsem odcházela domů ke své rodině.

Jednou večer mi volala dcera Anička: „Mami, proč jsi pořád smutná?“

Objala jsem ji a rozplakala se.

Dnes už vím, že někdy musíme myslet i na sebe – jinak ztratíme sami sebe i ty, které milujeme.

Ale pořád si kladu otázku: Udělala jsem pro mámu dost? Nebo jsem ji zklamala?

Co byste udělali vy na mém místě?