Mezi dvěma ohni: Příběh rodinné nespravedlnosti

„Proč jsi zase dala ten koláč jenom Lucii?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně u tchyně v paneláku na Proseku. Vůně čerstvě upečeného štrúdlu se linula celým bytem, ale na stole stál už jen prázdný talíř. Lucie, moje švagrová, se samolibě usmívala a olizovala si prsty. Tchyně, paní Věra, se na mě ani nepodívala. „Kláro, ty přece sladké moc nejíš,“ odbyla mě ledabyle.

V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Nešlo o koláč. Šlo o to, že tohle se děje pořád. Lucie je ta dokonalá dcera, která nikdy neudělala chybu – aspoň podle tchyně. Já jsem jen ta, co si vzala jejího syna a nikdy jí nebyla dost dobrá. Můj muž Petr to vidí, ale vždycky jen pokrčí rameny: „Neřeš to, Klárko. Máma je prostě taková.“

Jenže já to řeším. Každý den. Když jsme před třemi lety přišli o práci a museli jsme se uskromnit, Věra nabídla Lucii peníze na novou kuchyň. Nám řekla, že si máme najít druhou brigádu. Když jsme potřebovali pohlídat malou Aničku, protože jsem měla horečku, Věra nemohla – musela jet s Lucií na wellness. A když jsme si dovolili koupit si starší auto, slyšela jsem od Věry jen: „To jste si mohli odpustit, když jste na tom tak špatně.“

Všechno to ve mně bublalo už dlouho. Ale dneska, když jsem viděla Lucii s tím koláčem a slyšela tu větu, něco ve mně prasklo. „Věro, proč nás pořád přehlížíte? Proč je Lucie vždycky ta lepší?“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl.

V kuchyni nastalo ticho. Lucie se zarazila s vidličkou ve vzduchu. Tchyně se na mě konečně podívala – pohledem, který by dokázal zmrazit i vařící vodu. „Kláro, ty jsi vždycky tak přecitlivělá. Lucie je moje dcera, samozřejmě že jí pomůžu víc než tobě.“

„Ale já jsem taky součást rodiny!“ vykřikla jsem zoufale.

„Jsi manželka mého syna. To není totéž,“ odsekla Věra.

Petr stál ve dveřích a díval se do země. Ani slovo. Ani pohyb. Jen ticho.

Ten večer jsme doma nemluvili. Petr si pustil zprávy a já seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Anička přišla a objala mě kolem krku: „Maminko, proč jsi smutná?“ Nemohla jsem jí říct pravdu. Že její babička nás má méně ráda než tetu Lucii. Že její táta neumí říct své mámě ani slovo na obranu své ženy.

Dny plynuly a já se snažila dělat, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Každý telefonát od Věry byl jako další rána – pozvání na oslavu Luciina povýšení (ale my jsme museli přinést dort), žádost o pomoc s Luciiným stěhováním (ale když jsme my potřebovali pomoc s malováním bytu, Věra měla migrénu). Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – neumytému nádobí, nevyžehleným košilím, účtům za elektřinu.

Jednou večer jsem už nevydržela: „Petře, proč mi nikdy nepomůžeš? Proč nikdy neřekneš mámě, že nás tím ubližuje?“

Petr mlčel dlouho. Pak tiše řekl: „Já nevím jak. Ona byla vždycky taková. Když jsem byl malý, taky jsem byl až druhý po Lucii.“

Najednou mi došlo, že tenhle boj není jen můj. Že Petr celý život žije ve stínu své sestry a nikdy se nenaučil postavit se vlastní mámě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez předsudků a rad typu „prostě to neřeš“. Pomohlo mi to pochopit, že nejsem špatná manželka ani matka – jen jsem uvěřila tomu, co mi Věra celý život naznačuje.

Jednoho dne přišel zlom. Anička měla narozeniny a já pozvala celou rodinu na oslavu do parku. Připravila jsem všechno sama – dort, hry pro děti, výzdobu. Všichni přišli kromě Věry a Lucie. Volala jsem Věře: „Přijdete?“ Odpověděla: „Lucie má dneska migrénu a já ji musím ošetřovat.“

Tenkrát jsem poprvé necítila vztek ani smutek – jen úlevu. Oslava byla krásná i bez nich. Smáli jsme se s Petrem a Aničkou až do večera.

Když jsme večer uklízeli park, Petr mě objal: „Děkuju ti za všechno. Možná bychom měli začít žít víc pro sebe a míň pro ostatní.“

Od té doby jsme začali dělat věci jinak. Přestali jsme čekat na uznání od Věry a začali jsme si vážit toho, co máme spolu. Není to jednoduché – někdy mě ještě bodne u srdce, když slyším od známých o tom, jak jejich tchyně pomáhá s dětmi nebo peče koláče pro celou rodinu.

Ale už vím, že moje hodnota nezávisí na tom, co si o mně myslí někdo jiný – ani vlastní tchyně.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen v Česku zažívá něco podobného? Kolik z nás čeká na lásku nebo uznání od těch, kteří nám ho nikdy nedají? A proč je tak těžké říct dost?