Mezi dvěma ohni: Půjčka, která rozdělila rodinu

„A co když jim to prostě odpustíme?“ ozvalo se tiše zpoza kuchyňského stolu. Petr seděl shrbený, ruce složené v klíně, pohled upřený do hrnku s vychladlým čajem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Tolik let jsem v sobě dusila otázku, kdy přijde řeč na těch dvě stě tisíc korun, které jsme před pěti lety půjčili jeho rodičům. A teď, když se konečně otevřela možnost to řešit, Petr navrhuje, abychom na všechno zapomněli.

„Odpustit? Jen tak?“ vyhrkla jsem možná až příliš ostře. „Víš, co všechno jsme kvůli tomu museli odložit? Novou koupelnu, dovolenou u moře…“

Petr se na mě podíval smutnýma očima. „Jsou to moji rodiče. Víš, jak těžké pro ně bylo přiznat, že potřebují pomoc? Táta přišel o práci, máma měla zdravotní problémy… Nechci jim to připomínat. Stejně nám to nikdy nevrátí.“

V tu chvíli mi v kapse zavibroval mobil. Zpráva od maminky: „Nezapomeň promluvit s Petrem o těch penězích. Je to fér.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Moje maminka byla vždycky zásadová. Vyrůstala jsem v přesvědčení, že dluhy se mají vracet a že rodina je rodina, ale spravedlnost je spravedlnost. Jenže teď jsem byla rozpolcená mezi dvěma světy – mezi mužem, kterého miluji, a matkou, která mě vychovala.

Vzpomněla jsem si na ten den před pěti lety. Seděli jsme s Petrovými rodiči v jejich obýváku na paneláku v Modřanech. Tchán měl slzy v očích, když nás prosil o pomoc. „Nebýt vás, skončíme snad na ulici,“ řekl tehdy. Bylo mi jich líto a zároveň jsem cítila hrdost, že můžeme pomoci. Jenže čas běžel a místo splátek přišly jen sliby a výmluvy.

„Měli bychom si s nimi promluvit,“ navrhla jsem opatrně. „Aspoň zjistit, jak to vidí oni.“

Petr zavrtěl hlavou. „Nechci je ztrapnit. Máma by to neunesla.“

Večer jsem volala mamince. „Mami, co bys dělala na mém místě?“

„To je jednoduché,“ odpověděla bez zaváhání. „Peníze jsou peníze. Když si někdo půjčí, má vrátit. Jinak si tě přestanou vážit.“

„Ale co když jim to opravdu nejde?“

„Tak ať aspoň něco splácí! Nebo ti to aspoň řeknou na rovinu. Takhle tě jen využívají.“

Zavěsila jsem s pocitem viny i vzteku zároveň. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře – od tiché domácnosti až po rozpad celé rodiny.

Další den jsem se rozhodla jednat. Pozvala jsem Petrové rodiče na nedělní oběd. Celé dopoledne jsem byla nervózní, ruce se mi třásly i při krájení cibule.

Když přišli, snažila jsem se tvářit mile. Tchyně přinesla domácí koláč a tchán se usmíval jako vždycky, ale v očích měl stín starostí.

Po obědě jsem sebrala odvahu: „Chtěla bych s vámi o něčem mluvit.“

Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet.

„Jde o tu půjčku,“ začala jsem opatrně. „Víme, že to pro vás nebylo lehké… Ale už je to pět let a my sami máme nějaké plány.“

Tchyně sklopila oči a tchán si odkašlal: „My víme… Je nám to moc líto. Ale pořád jsme na tom špatně.“

Petr seděl vedle mě a mlčel.

„Chápeme to,“ řekla jsem tiše. „Ale kdybyste mohli aspoň něco… nebo nám říct, jak to vidíte do budoucna?“

Tchyně začala plakat: „My bychom vám to rádi vrátili… Ale prostě nemáme z čeho.“

Tchán mě vzal za ruku: „Nechceme vás zklamat. Ale už asi nikdy nebudeme mít tolik peněz.“

Cítila jsem v sobě směs lítosti a vzteku. Bylo mi jich líto – opravdu ano – ale zároveň jsem měla pocit zrady vůči sobě i své mamince.

Když odešli, Petr mě objal: „Vidíš? Nemůžeme po nich chtít něco, co nemají.“

„A co my?“ vyhrkla jsem zoufale. „Kdo myslí na nás?“

Petr mlčel.

Dny plynuly a mezi mnou a Petrem narůstalo napětí. Maminka mi volala každý druhý den: „Tak co? Už jste si o tom promluvili?“

Začala jsem být podrážděná i na děti kvůli maličkostem. V práci jsem byla nesoustředěná, kolegyně si všimly mého napětí.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u televize a já už to nevydržela: „Mám pocit, že se musím rozhodnout mezi tebou a svojí mámou.“

Petr mě vzal za ruku: „Nechci tě do ničeho tlačit. Ale já už tuhle kapitolu uzavřel.“

Dlouho jsme mlčeli.

Nakonec jsem napsala mamince dlouhou zprávu: „Mami, rozhodli jsme se peníze nepožadovat zpět. Je mi líto, jestli tě tím zklamu.“

Odpověď přišla až ráno: „Jsi dospělá žena. Ale pamatuj si – když jednou ustoupíš, lidé si na to zvyknou.“

Od té doby je mezi mnou a maminkou chladno. S Petrem jsme si zase blíž, ale někde uvnitř mě pořád hlodá pochybnost: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen slabá?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Kde je hranice mezi soucitem a spravedlností? Co byste udělali vy na mém místě?