Mezi dvěma rodinami: Štědrý večer, který roztrhl mé srdce

„Tohle je prostě neuvěřitelné! Ty opravdu necháš svou matku sedět samotnou na Štědrý den?“ vyštěkla na mě Klára, zatímco jsem se snažil najít klíče od auta. V kuchyni voněl kapr a bramborový salát, ale ve vzduchu viselo napětí hustší než majonéza v míse. Srdce mi bušilo až v krku. „Kláro, prosím tě, vždyť jsme se domluvili, že letos budeme u nás. Mamka to zvládne, je dospělá,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale v jejích očích jsem viděl slzy i vztek.

Jenže v tu chvíli mi zazvonil mobil. „Davide, já vím, že máš teď svou rodinu, ale… víš, že tatínek už tu není a já… já jsem dneska sama,“ ozval se tichý hlas mé matky. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy jsme seděli u stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, zpívali koledy a rozbalovali dárky pod papírovým stromečkem. Teď jsem měl vlastní rodinu, vlastní byt v Modřanech a vlastní tradice – nebo jsem si to aspoň myslel.

Klára stála ve dveřích a sledovala mě. „Jestli teď odejdeš, tak už se nevracej,“ řekla tiše, ale pevně. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá celý svět. V hlavě mi běžely vzpomínky na naši svatbu v kostele na Vyšehradě, na to, jak jsme plánovali první Vánoce s malou Aničkou. Ale taky na to, jak mě máma držela za ruku, když mi bylo šest a bál jsem se tmy.

„Davide, rozhodni se,“ ozvalo se znovu. Klára i máma – obě čekaly na moji odpověď. Cítil jsem se jako zrádce, ať už udělám cokoli.

Nakonec jsem vzal telefon a řekl: „Mami, přijeď k nám. Budeme spolu.“ Doufal jsem, že tím všechno vyřeším. Ale místo úlevy přišlo jen další napětí. Klára začala rychle uklízet stůl. „Takže zase podle tvé matky. Jako vždycky,“ pronesla ironicky.

Máma dorazila za půl hodiny. Přinesla vanilkové rohlíčky a krabici s ozdobami z mého dětství. Anička byla nadšená, ale Klára seděla u stolu s kamennou tváří. Když jsme si sedli ke štědrovečerní večeři, bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet nožem na kapra.

„Davide, můžeš mi podat sůl?“ zeptala se máma tiše. Klára jí podala sůl sama a upřeně se na mě podívala. „Myslela jsem, že letos budeme mít Vánoce podle sebe. Že začneme něco nového,“ řekla mi později v ložnici, když máma uspávala Aničku pohádkou o Ježíškovi.

„Kláro, já nechci nikoho zranit…“ začal jsem.

„Ale vždycky zraníš mě,“ přerušila mě. „Tvoje máma tě bude potřebovat pořád? A co my? Já a Anička?“

Nevěděl jsem, co říct. Cítil jsem se rozpolcený mezi dvěma světy – tím starým, kde jsem byl synem, a tím novým, kde jsem měl být manželem a otcem.

Další dny byly plné tichých výčitek a krátkých vět. Máma odjela druhý den ráno s tím, že „už nebude obtěžovat“. Klára byla uzavřená do sebe a já měl pocit, že jsem přišel o obě ženy najednou.

V práci jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mého rozpoložení: „Hele, co se děje? Vždyť jsou po Vánocích…“

„To je právě ono,“ odpověděl jsem hořce. „Vánoce mě roztrhaly napůl.“

Petr pokrčil rameny: „Hele, každej to má těžký s rodinou. Ale musíš si vybrat – nebo najít způsob, jak to spojit.“

Ale jak? Jak spojit dvě ženy, které mě obě milují po svém a obě mě potřebují? Každá z nich chtěla něco jiného – máma chtěla syna jako oporu po smrti táty; Klára chtěla manžela a otce pro naši dceru.

Jednou večer jsem seděl sám v kuchyni a díval se na fotku z loňských Vánoc – všichni jsme se smáli pod stromečkem u mámy doma. Letos jsme byli spolu fyzicky, ale duševně každý jinde.

Začal jsem chodit k psychologovi. Řekl mi: „Davide, musíte si nastavit hranice. Jinak přijdete o obě.“ Ale jak nastavit hranice mezi láskou k matce a láskou k ženě?

Jednoho dne mi Klára řekla: „Buď budeme rodina my tři – nebo nebudeme vůbec.“

A tak stojím před rozhodnutím: mám být synem nebo manželem? Nebo je možné být obojím?

Dodnes si kladu otázku: Dá se milovat dvě rodiny najednou? Nebo vždycky musíme někoho zradit? Co byste udělali vy na mém místě?