Mezi dvěma světy: Rozhodnutí, které změnilo celý můj život

„Petro, okamžitě pojď sem!“ křičela máma z kuchyně, zatímco jsem se snažila uklidnit malého Davida, který už půl hodiny brečel kvůli rozbitému autíčku. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hlava rozskočí. Bylo to jako každý jiný den posledních měsíců – máma na mě tlačila, abych jí pomáhala víc, David potřeboval moji pozornost a já jsem byla někde mezi tím, lapená v pasti povinností a výčitek.

„Mami, prosím tě, vydrž chvíli! David má zase záchvat, nemůžu ho tu nechat samotného!“ volala jsem zoufale zpátky. Máma se objevila ve dveřích s utěrkou v ruce a pohledem, který by dokázal zabít.

„Ty si myslíš, že já to tady všechno zvládnu sama? Od rána vařím, peru a ty si jen hraješ na matku roku! Kdybys aspoň jednou přiložila ruku k dílu…“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že je unavená. Že jí je už přes sedmdesát a zdraví jí neslouží. Ale copak nevidí, že já taky nemůžu být všude? Že jsem na všechno sama od té doby, co nás Petr opustil?

„Mami, já se snažím! Ale David je malý, potřebuje mě. A ty…“

„Já? Já tě vychovala sama! Všechno jsem ti obětovala a teď se na mě vykašleš?“

Ten den jsem poprvé pocítila opravdovou nenávist. Ne k ní, ale k té situaci. K tomu, jak nás život semlel. Máma byla kdysi silná žena – pracovala jako zdravotní sestra v Motole, nikdy si na nic nestěžovala. Ale stáří ji změnilo. Byla protivná, podezíravá a pořád mi připomínala, co všechno pro mě udělala.

David mezitím přestal brečet a tiše si hrál na koberci. Sedla jsem si vedle něj a pohladila ho po vlasech. „Neboj se, broučku. Maminka je tady.“

Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Máma mlčky koukala na televizi a David už spal. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když máma spadne? Co když se jí něco stane? Ale co když kvůli ní zanedbám Davida? Bylo mi třicet pět a připadala jsem si jako malá holka, která neví, co dělat.

Další ráno přišla další hádka. Máma chtěla jet k lékaři a já měla pracovní pohovor – po dvou letech na mateřské jsem konečně našla odvahu zkusit to znovu. „To snad nemyslíš vážně! Práce? A kdo se o mě postará?“ vyjela na mě.

„Mami, já musím začít vydělávat! Nemůžeme žít jen z tvého důchodu a přídavků.“

„Tak mě dej do domova důchodců! To bys chtěla, viď? Zbavit se mě!“

Ta slova mě bodla do srdce. Nikdy bych ji tam neposlala. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Jak dlouho to ještě vydržím? Jak dlouho budu rozpolcená mezi dvěma světy?

O týden později přišla krize. Máma uklouzla v koupelně a zlomila si ruku. Volala jsem záchranku a pak seděla v čekárně na Bulovce s Davídkem v náručí. Doktor mi řekl, že bude potřebovat pomoc minimálně měsíc.

Byla jsem zoufalá. Práce byla v tahu, David byl vystresovaný a máma ještě protivnější než dřív. „Petro, já už to nezvládnu,“ šeptala mi jednou v noci do tmy. „Bojím se být sama.“

A tehdy jsem musela udělat rozhodnutí. Zavolala jsem sociální pracovnici a domluvila pečovatelskou službu. Máma zuřila: „Tohle mi děláš? Po všem?“ Ale já věděla, že jinak to nejde.

První týdny byly peklo. Máma odmítala cizí lidi v bytě, David byl zmatený a já měla výčitky svědomí. Ale pak se něco změnilo – máma si zvykla na paní Alenu, která jí pomáhala s hygienou i nákupy. Já mohla konečně hledat práci a věnovat se Davidovi.

Jednoho večera jsme seděly s mámou u čaje. Dlouho mlčela a pak řekla: „Možná jsem byla moc tvrdá. Děkuju ti.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Ale pořád mě trápí otázka: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen sobecky hledala únik? Jak byste se rozhodli vy na mém místě?