Mezi dvěma ženami: Příběh o tchyni, manželství a ztracené důvěře

„Zase jsi jedl u mámy, že?“ vyhrkla jsem, sotva Tomáš vešel do kuchyně a položil tašku s nákupem na stůl. Vzduch byl hustý, jako by se dalo napětí krájet nožem. Neodpověděl hned, jen se na mě krátce podíval a pak začal vykládat rohlíky do chlebníku.

„Jano, prosím tě, nezačínej zase…“ povzdechl si a já ucítila, jak mi v hrudi narůstá vztek i zoufalství. Už několik týdnů jsem měla pocit, že se něco změnilo. Tomáš byl často pryč, vracel se později než obvykle a pokaždé měl nějakou výmluvu – práce přesčas, schůzka s kolegou, nebo že musel něco zařídit. Ale pak jsem jednou zahlédla na jeho tričku drobky od makovce, který peče jen jeho matka. A od té doby jsem měla jasno.

Začalo to nenápadně. Jednou za týden si zašel k mamince na oběd, což mi nikdy nevadilo. Ale teď? Teď tam chodil skoro denně. A já? Já jsem doma vařila, snažila se připravit jeho oblíbené jídlo – svíčkovou, guláš, dokonce i kynuté knedlíky podle receptu jeho babičky. Ale když jsem mu je položila na stůl, jen pokrčil rameny a řekl: „Díky, ale dneska nemám moc hlad.“

Začala jsem o sobě pochybovat. Nejsem dost dobrá? Neumím vařit? Nebo je to něco víc? V noci jsem se budila zpocená ze snu, kde sedím u stolu s jeho matkou a ona mi s úsměvem podává talíř plný jídla, zatímco Tomáš jí z její ruky a mě si ani nevšimne. Probudila jsem se s bušícím srdcem a slzami v očích.

Jednoho večera jsem už nevydržela a zavolala své nejlepší kamarádce Lucii. „Lucko, já už fakt nevím. Připadám si jako blázen. Myslíš, že žárlím na jeho mámu?“

Lucie chvíli mlčela a pak řekla: „Jani, tohle není žárlivost. To je normální pocit, když máš pocit, že tě někdo vytlačuje z vlastního života. Zkus si s ním promluvit.“

Ale jak? Když jsem to zkusila, Tomáš jen mávl rukou: „Jano, vždyť je to moje máma. Co je na tom špatného? Ty taky voláš svý mámě skoro každý den.“

„Ale já kvůli tomu neutíkám z domova! Ty přede mnou něco tajíš!“ vyhrkla jsem a on se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj neznala – byl v něm smutek i vztek zároveň.

„Víš co? Možná kdybys nebyla pořád tak podezíravá…“ nedořekl to a odešel do ložnice.

Seděla jsem v kuchyni dlouho do noci a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu byli šťastní – dovolená v Krkonoších, první Vánoce v našem bytě na Žižkově, společné pečení cukroví. Kam se to všechno podělo?

Druhý den ráno jsem se rozhodla zajít za jeho matkou. Paní Marie mě přivítala s úsměvem, ale v očích jí problesklo překvapení.

„Janičko, copak tě ke mně přivádí?“ zeptala se a nabídla mi kávu.

„Chtěla jsem si s vámi promluvit… o Tomášovi,“ začala jsem opatrně.

Marie se zarazila. „Stalo se něco?“

„Chodí sem často… víc než dřív. Mám pocit, že mi utíká mezi prsty.“

Marie chvíli mlčela a pak řekla: „Víš, Tomáš teď v práci nemá lehké období. Šéf ho pořád honí, kolegové mu hází klacky pod nohy… Tady se cítí v bezpečí. Ale nemysli si, že tě nechce nebo že tě nemá rád.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila úlevu. Ale zároveň i stud – možná jsem byla příliš tvrdá.

Když jsem přišla domů, Tomáš seděl na gauči a díval se do prázdna.

„Promiň,“ řekla jsem tiše. „Měla jsem ti víc naslouchat.“

Podíval se na mě a v očích měl slzy. „Já taky promiň. Nechtěl jsem tě odstrčit. Jen… u mámy je všechno tak jednoduchý.“

Objali jsme se a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsme zase spolu.

Ale někde uvnitř mě hlodá otázka: Proč je někdy tak těžké říct si o pomoc tomu nejbližšímu člověku? A opravdu stačí jen láska k tomu, aby rodina držela pohromadě?