Mezi láskou a dědictvím: Když vlastní děti znejistí srdce matky

„Mami, jak ti dneska je? Nezapomněla sis vzít prášky?“ ozvalo se už potřetí tento týden z telefonu. Hlas mé dcery Lenky byl sladký jako med, ale v něm cosi falešného rezonovalo. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v hrudi se mi usadil těžký kámen. Ještě před půl rokem jsem byla pro své děti téměř neviditelná – a teď? Teď mi volají každý den, někdy i dvakrát.

„Ano, Leničko, všechno jsem si vzala. Neboj se o mě tolik,“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně.

„No jo, ale víš, že už nejsi nejmladší. A co ten tvůj tlak? Neměla bys radši někoho mít doma? Třeba paní na hlídání?“ pokračovala Lenka a já cítila, jak mi stoupá krevní tlak právě z těchto rozhovorů.

Zavěsila jsem a zadívala se na starou fotografii na lednici – já, můj muž Petr a naše dvě děti, Lenka a Tomáš. Petr už je pět let po smrti a od té doby jsem sama. Děti mají své životy – Lenka v Praze, Tomáš v Brně. Vždycky jsem si myslela, že jsme dobrá rodina. Ale teď…

Začalo to nenápadně. Nejprve přišla Lenka s tím, že bych měla přemýšlet o závěti. „Víš, mami, nikdy nevíš, co se může stát,“ řekla tehdy a já to přešla smíchem. Pak začal volat i Tomáš. „Mami, nemáš nějaké potíže s bytem? Kdyby něco, rád ti pomůžu s papíry.“

Byt v centru Plzně má dnes cenu zlata. Vím to já i oni. A právě proto mě začala hlodat pochybnost: Opravdu jim jde o mě? Nebo už počítají, co po mně zůstane?

Jednoho večera jsem seděla u televize a přemýšlela nad tím vším. Vzpomněla jsem si na dětství svých dětí – jak jsme jezdili na chalupu do Šumavy, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví. Byli jsme šťastní. Ale teď? Teď mám pocit, že jsem pro ně jen položka v účetnictví.

Rozhodla jsem se promluvit si s kamarádkou Jitkou. Sešly jsme se v kavárně U Anděla. „Jitko, mám pocit, že mě děti jen využívají,“ svěřila jsem se jí.

Jitka se zamyslela. „Víš, Marie, tohle řeší spousta lidí v našem věku. Děti mají strach o rodiče, ale někdy je to i o tom majetku. Zkus jim dát najevo, že jsi ještě tady a že nejsi jenom stará paní čekající na smrt.“

Doma jsem dlouho přemýšlela nad Jitčinými slovy. Rozhodla jsem se pozvat děti na nedělní oběd. Přijeli oba – Lenka s manželem Petrem a Tomáš s přítelkyní Evou.

U stolu bylo dusno. „Mami, měla bys opravdu zvážit tu závěť,“ začala Lenka hned po polévce.

„A proč?“ zeptala jsem se přímo.

Lenka zrudla. „No… aby bylo všechno jasné. Víš přece, jaké jsou dneska soudy.“

Tomáš jen mlčky přikyvoval.

„A co kdybych všechno odkázala charitě?“ řekla jsem najednou.

V místnosti zavládlo ticho.

„To snad nemyslíš vážně,“ vyhrkla Lenka.

„Proč ne? Když mám pocit, že vám jde víc o byt než o mě…“

Lenka začala plakat. „Mami, to není pravda! Máme tě rádi! Jen… máme strach.“

Tomáš se konečně ozval: „Mami, já vím, že to tak může působit. Ale když táta umřel bez závěti, bylo to peklo. Nechceme to zažít znovu.“

Seděla jsem tam a nevěděla, jestli jim mám věřit. Bylo mi smutno i úzko zároveň.

Po obědě odešli a já zůstala sama ve svém tichém bytě. Dny plynuly a telefonáty pokračovaly – někdy milejší, někdy opatrnější.

Jednou večer jsem šla na procházku do parku a potkala sousedku paní Novotnou. „Marie, ty máš tak hodné děti! Volají ti každý den!“ řekla obdivně.

Usmála jsem se a přikývla. Ale uvnitř mě stále hlodal červík pochybnosti.

Začala jsem si psát deník – každý den pár řádků o tom, co cítím a co si myslím o svých dětech. Pomáhalo mi to utřídit si myšlenky.

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomáše. Obyčejný papír, obyčejné písmo: „Mami, promiň mi všechno to tlačení na pilu kolem dědictví. Mám tě rád a bojím se o tebe. Nechci tě ztratit.“

Rozplakala jsem se.

Možná je pravda někde mezi – možná mají strach i zájem o majetek zároveň. Možná je to prostě lidské.

A tak tu sedím u okna svého bytu a ptám se sama sebe: Jak poznat skutečnou lásku od vypočítavosti? A je vůbec možné mít jistotu v rodině, kde se láska mísí s obavami i touhou po jistotě?