Mezi láskou a výčitkami: Příběh jedné matky a dcery v české realitě

„Proč jsi mi nikdy nemohla pomoct tak jako oni?“ Luciin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce složené na stole, oči tvrdé a neústupné. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, ale v místnosti bylo dusno, jako by se vzduch zastavil.

„Lucie, víš přece, že jsem dělala, co jsem mohla…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila.

„To nestačí! Všechno je to pořád jen o tom, co jsi mohla. Ale já potřebovala víc! Když jsme s Honzou kupovali byt, jeho rodiče nám dali půl milionu. Ty jsi mi dala jen pár tisíc na zálohu. Víš, jak trapně jsem se cítila?“

Mlčela jsem. Co na to říct? Vždyť jsem Lucii porodila v devětatřiceti letech, sama, bez manžela. Její otec nás opustil dřív, než se narodila. Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici na Bulovce, směny, noční, svátky. Peníze nikdy nebyly. Ale láska? Tu jsem jí dávala každý den.

Vzpomínám si na její první den ve škole. Jak jsem jí ráno zaplétala copánky a ona se smála, že vypadá jako princezna. Nebo když měla angínu a já jí vařila čaj s medem a četla pohádky. Všechno tohle je teď pryč? Stačí pár stovek tisíc od Honzových rodičů a já už nejsem dost dobrá?

„Mami, já vím, že jsi to neměla lehké,“ řekla po chvíli Lucie tišeji. „Ale někdy mám pocit, že jsi se nikdy nesnažila víc. Že jsi prostě přijala svůj osud a smířila se s tím.“

Tohle mě zabolelo ještě víc než její výčitky ohledně peněz. Vždyť já jsem bojovala! Každý den! Jenže Lucie vidí jen to, co jí chybělo – ne to, co měla.

„Víš, kolikrát jsem si přála mít víc?“ zeptala jsem se jí. „Ale nebylo to možné. Když jsi byla malá, někdy jsme měly na večeři jen chleba s máslem. Ale nikdy jsi nešla spát hladová. Nikdy jsem tě nenechala samotnou doma. Nikdy jsem tě neuhodila.“

Lucie se zamračila. „Já vím… Ale teď je všechno jinak. Honzovi rodiče nám platí dovolené, koupili nám auto… Já ti nechci nic vyčítat, ale cítím se před nimi méněcenná.“

A tady je ten problém. Nejde o peníze – jde o pocit méněcennosti. O to, že Lucie má pocit, že kvůli mně není dost dobrá pro svou novou rodinu.

Vzpomněla jsem si na chvíli před dvěma lety, když mě poprvé pozvala na návštěvu do jejich nového bytu v Karlíně. Byt byl krásný – světlý, moderní, s výhledem na Vltavu. Honzova matka Jana mi nabízela kávu z drahého kávovaru a vyprávěla o svých cestách do Itálie. Já tam seděla v levném svetru z tržnice a cítila se jako vetřelec.

„Mami…“ Lucie najednou vstala a začala chodit po kuchyni. „Já vím, že tě to bolí. Ale já taky nejsem šťastná. Honza pořád říká, že bych měla být vděčná jeho rodičům. Ale já chci být vděčná tobě! Jenže…“

„Jenže co?“

„Jenže mám pocit, že jsme si nikdy nebyly blízké tak jako jiné mámy a dcery.“

Tohle mě úplně rozložilo. Vždyť jsem pro ni žila! Všechno jsem obětovala! Proč má pocit, že jsme si nebyly blízké?

„Lucie,“ řekla jsem tiše a slzy mi stékaly po tvářích. „Možná jsem nebyla dokonalá máma. Možná jsem ti nedala všechno, co jsi chtěla. Ale dala jsem ti všechno, co jsem měla.“

Sedla si zpátky ke stolu a chytila mě za ruku.

„Já vím… promiň.“

Seděly jsme tam dlouho mlčky. Venku už přestalo pršet a mezi mraky prosvítalo slunce.

Doma jsem pak dlouho přemýšlela o tom, kde jsme se s Lucií ztratily. Možná už v pubertě, když začala chodit ven s kamarády a já byla pořád v práci. Možná když poprvé přinesla domů čtyřku z matematiky a já místo pochopení jen povzdechla: „Musíš se víc snažit.“ Možná když mi poprvé řekla o Honzovi a já měla strach, že ji opustí stejně jako její otec mě.

Možná jsme si nikdy neuměly říct ty nejdůležitější věci – jak moc se máme rády a jak moc nás bolí naše vlastní nedokonalosti.

Druhý den mi Lucie volala.

„Mami… můžeme spolu někam zajít? Jen my dvě?“

Šly jsme do kavárny na Letné. Povídaly jsme si o všem možném – o práci, o jejích plánech na dítě, o tom, jaké to bylo vyrůstat bez otce. Poprvé po letech jsem měla pocit, že mě opravdu slyší.

Na konci mi řekla: „Mami… já tě mám ráda. Jenom někdy nevím, jak ti to říct.“

Objaly jsme se a já cítila úlevu i smutek zároveň. Tolik let jsme kolem sebe chodily po špičkách – kvůli penězům, kvůli strachu z odmítnutí, kvůli vlastní nejistotě.

Dnes už vím, že některé rány se nezahojí nikdy úplně. Ale možná stačí chtít je léčit – společně.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Je možné překonat propast mezi tím, co jsme chtěly dát svým dětem – a tím, co ony opravdu potřebovaly? A dokážeme si někdy odpustit vlastní nedokonalost?