Mezi povinností a sebeúctou: Příběh jedné české rodiny

„Lucie, prosím tě, zase volala máma. Prý potřebují půjčit na opravu auta. Bez něj se prý táta nedostane do práce,“ ozval se Petr z předsíně a já v tu chvíli cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Bylo to už potřetí za poslední dva měsíce. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Petrem seděli nad účty a počítali, jestli nám zbyde aspoň na víkendový výlet s dětmi.

„A co jim máme říct? Že už prostě nemáme?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Já vím, Lucko. Ale co mám dělat? Jsou to moji rodiče.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť jsme jim pomáhali už tolikrát! Když potřebovali zaplatit novou lednici, když jim vyhořel kotel, když se rozbila pračka… A pokaždé jsme si museli něco odříct my. Naše děti nikdy nebyly u moře, protože jsme místo toho platili jejich dluhy.

Petr si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Já už fakt nevím, jak dál. Táta mi dneska řekl, že když jim nepomůžeme, tak přijde o práci. A máma brečela do telefonu.“

Vzpomněla jsem si na poslední návštěvu u nich v paneláku na Jižním Městě. Tchyně mi tehdy mezi řečí vyčetla, že máme nový kočárek pro malou Aničku. „To se máte dobře, když si můžete dovolit takové věci,“ řekla s úšklebkem. Přitom netušila, že jsme na něj šetřili půl roku a odřekli si i vánoční dárky.

„Petře, my už nemůžeme pořád jen dávat. Máme taky svoje děti! Kdy už si konečně řekneš dost?“ vyjela jsem zoufale.

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně jeho rodiče – věčně nespokojení, věčně potřebující pomoc. Na druhé straně já a naše dvě děti, kteří jsme pořád až druzí v pořadí.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty roky kompromisů a tichého přizpůsobování se. Vzpomněla jsem si na začátek našeho vztahu – jak byl Petr samostatný, jak jsme plánovali společnou budoucnost bez zbytečných zásahů zvenčí. Jenže pak přišla první prosba o pomoc… a od té doby už nikdy nebyl klid.

Ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a maily, ale pořád mi hlavou běžela jediná otázka: Kde je hranice mezi povinností k rodině a sebeúctou?

Odpoledne jsem vyzvedla děti ze školky a cestou domů jsme potkali sousedku paní Novotnou. „Lucko, ty jsi nějaká bledá. Děje se něco?“ zeptala se starostlivě.

„Ale nic… jen nějaké starosti doma,“ odpověděla jsem neurčitě.

„Víš, já jsem to měla podobně s manželovou rodinou,“ svěřila se tiše paní Novotná. „Taky pořád něco chtěli. Ale pak jsem si řekla dost. Musíš myslet i na sebe a svoje děti.“

Její slova ve mně rezonovala celý večer.

Když Petr přišel domů, seděla jsem už u stolu s připraveným čajem. „Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Já vím…“ povzdechl si Petr.

„Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Nemůžeme pořád žít jen pro tvoje rodiče. Naše děti mají taky právo na normální život! Nechci být ta zlá snacha, ale mám pocit, že nás využívají.“

Petr chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Já mám strach je odmítnout… Bojím se, že mě přestanou mít rádi.“

„A co my? Co naše rodina? Nejsme snad taky tvoje rodina?“ vyhrkla jsem zoufale.

Ten večer jsme dlouho mluvili. Petr mi poprvé přiznal, že ho tíží pocit viny – že kdyby rodičům nepomohl, byl by špatný syn. Já mu zase řekla o svém strachu – že jednou naše děti budou vzpomínat jen na to, jak jsme pořád šetřili a nikdy nikam nejeli.

Dny plynuly a já cítila, jak se mezi mnou a Petrem napětí stupňuje. Tchyně volala čím dál častěji a Petr byl čím dál nervóznější.

Jednoho dne přišla sms: „Lucko, prosím tě, můžeš mi poslat tisícovku? Potřebuju zaplatit léky.“ Byla od tchyně. V tu chvíli mi ruply nervy.

Zavolala jsem jí zpět: „Paní Nováková, omlouvám se, ale tentokrát už opravdu nemůžeme pomoct. Máme taky svoje výdaje.“

Na druhém konci bylo ticho a pak uražený hlas: „No to je hezké… Taková jste byla hodná snacha.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se.

Večer jsem to řekla Petrovi. Nejprve byl v šoku, pak dlouho mlčel a nakonec mě objal: „Možná máš pravdu… Možná je čas začít žít i pro nás.“

Nevím, co bude dál. Možná nás čekají hádky a výčitky. Možná přijde ticho a odcizení. Ale poprvé po letech cítím úlevu – aspoň malý kousek sebeúcty.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a vlastním štěstím? A kolik toho musí člověk obětovat, než si řekne dost? Co byste udělali vy na mém místě?