Mezi slzami maminky: Moje volba, můj boj

„Tohle není život, který jsem ti přála, Lucie! Podívej se na sebe! Vždyť ničíš všechno, co jsme pro tebe s tátou budovali!“ Mamčin hlas se třásl a v očích jí stály slzy. Stála u kuchyňské linky, ruce pevně sevřené kolem utěrky, jako by ji ta látka mohla zachránit před tím, co přijde. Já jsem seděla u stolu, ruce v klíně, a cítila jsem, jak se mi hrudník svírá. Bylo mi dvacet čtyři a poprvé v životě jsem měla pocit, že už nemůžu dál žít podle cizích představ.

„Mami, já už to takhle dál nevydržím. Chci studovat výtvarné umění, ne práva. Nechci být advokátka jako ty. Chci malovat, chci tvořit…“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi zlomil. Věděla jsem, že tohle je bod zlomu. Táta seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Jako vždycky.

Maminka se rozplakala. „Víš vůbec, co to znamená? Jak si myslíš, že se uživíš? Vždyť skončíš někde na ulici! Já tě vychovala líp!“ Její slova mě bodala do srdce. Věděla jsem, že mě miluje, ale její láska byla jako těžký kabát, který mě dusil.

Vzpomínám si na dětství v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Maminka mě vodila na kroužky – klavír, angličtina, balet. Všechno muselo být dokonalé. Když jsem přinesla domů dvojku z matematiky, celý večer jsme seděly nad příklady a ona mi vysvětlovala, že musím být nejlepší. „Jinak tě svět semele,“ říkala.

Ale já jsem vždycky chtěla něco jiného. Milovala jsem barvy a vůni temper. Ve škole jsem kreslila do sešitů místo poznámek a snila o tom, že jednou budu mít vlastní ateliér. Jenže doma se o tom nemluvilo. Umění bylo pro maminku jen koníček – něco, co se dělá po práci.

Ten večer v kuchyni byl začátek konce našeho starého života. Maminka přestala mluvit. Dny plynuly v tichu. Táta chodil domů později než obvykle a já jsem měla pocit, že jsem rozbila naši rodinu.

Jednou večer jsem slyšela jejich hádku za zavřenými dveřmi ložnice. „Nech ji být! Je to její život,“ říkal táta tiše. „A co když selže? Co když skončí jako… jako nikdo?“ Maminka vzlykala. Nikdy předtím jsem ji neslyšela tak zlomenou.

Přijímačky na Akademii výtvarných umění byly peklo. Týdny jsem nespala, malovala do noci a ráno chodila do práce v knihovně, abych měla aspoň nějaké peníze na barvy a plátna. Maminka se mnou nemluvila skoro měsíc. Jen mi nechávala večeři na stole a občas mi poslala SMS: „Jsi doma?“

Když přišel dopis o přijetí, rozbrečela jsem se štěstím i úlevou. Ale doma bylo ticho. Maminka jen kývla hlavou a odešla do ložnice. Táta mě objal a řekl: „Jsem na tebe pyšný.“

Začala jsem nový život – nový svět plný barev, inspirace a lidí, kteří byli jako já. Ale doma to bylo čím dál horší. Maminka mě ignorovala nebo mi vyčítala každou maličkost: „Zase jsi zapomněla koupit mléko? To je ta tvoje umělecká roztržitost?“ Každý den byl boj.

Jednou večer jsme seděly naproti sobě u stolu a ona najednou řekla: „Víš, proč jsem chtěla, abys byla právnička? Protože já sama jsem nikdy neměla na výběr. Moji rodiče rozhodli za mě. Chtěla jsem ti dát jistotu…“ Poprvé jsem ji viděla slabou a zranitelnou.

„Ale mami,“ řekla jsem tiše, „já potřebuju žít svůj život. Ne ten tvůj.“

Plakala jsme obě. Objaly jsme se a já cítila její slzy na svém rameni.

Dnes je to už pět let od té hádky v kuchyni. Mám malý ateliér na Letné a občas prodám obraz nebo vedu kurz pro děti. Není to snadné – peněz je málo a někdy mám strach z budoucnosti. Ale když stojím před prázdným plátnem, cítím svobodu.

Maminka už nikdy nebude úplně smířená s mou volbou. Ale naučila se mě respektovat – možná právě proto, že vidí, jak moc pro mě malování znamená.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Stálo to všechno za to? Měla jsem právo zlomit mámě srdce kvůli svému snu? Co byste udělali vy na mém místě?