Mezi volantem a tichem: Jak jsem přišla o bratra

„To je fakt tvoje? Ty jsi dostala auto?“ Petr stál ve dveřích garáže, ruce v kapsách, pohled tvrdý jako lednové ráno. Jeho hlas zněl, jako by se mu v krku zasekl kámen. Já jen přikývla, s klíčky v ruce, které se mi najednou zdály těžké jako olovo.

Ještě před týdnem jsme spolu seděli na gauči, hráli karty a smáli se hloupým vtipům. Teď mezi námi viselo ticho, které se dalo krájet. Rodiče stáli opodál a tvářili se, že je všechno v pořádku, ale já cítila, jak se pod povrchem vaří něco temného.

Petr byl vždycky ten starší, ten rozumnější. Já byla ta mladší sestra, která mu lezla na nervy, ale zároveň jsme byli parťáci. Když jsem dostala auto – starší Škodu Fabii, ale pro mě to byl poklad – všechno se změnilo. Petr začal chodit domů později, zamykal se ve svém pokoji a když už jsme se potkali v kuchyni, sotva na mě pohlédl.

Jednou večer jsem ho slyšela mluvit s mámou. „Proč ona? Já taky potřebuju jezdit do školy!“ Jeho hlas byl plný bolesti a já si uvědomila, že to není jen o autě. Bylo to o spravedlnosti, o tom, že jsem dostala něco, co on nikdy neměl. A možná i o tom, že jsem dospěla rychleji, než čekal.

Začala jsem si všímat maličkostí. Ráno už mi nenalil čaj do hrnku jako dřív. Když jsem přišla domů později kvůli brigádě, nezeptal se, jak bylo. Táta se mě jednou opatrně zeptal: „Všechno v pohodě mezi vámi?“ Jen jsem pokrčila rameny.

Jednou v noci jsem slyšela bouchání dveří. Petr odešel z domu bez slova. Máma seděla v kuchyni a plakala. „On si myslí, že ho nemáme rádi,“ šeptala. „Ale to přece není pravda…“

Dny plynuly a napětí rostlo. Ve škole jsem byla duchem nepřítomná, kamarádka Jana si toho všimla. „Co je s tebou?“ zeptala se jednou o přestávce. „Petr… už se mnou nemluví,“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tváři. Jana mě objala a řekla: „To přejde. Sourozenci se vždycky pohádají a zase usmíří.“ Ale já tomu nevěřila.

Jednoho odpoledne jsem našla Petra v garáži. Seděl na kapotě mé Fabie a díval se do prázdna. „Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se nesměle. Neodpověděl, ale ani mě nevyhnal.

„Víš… nikdy jsem ti nezáviděl,“ začal tiše. „Ale teď mám pocit, že jsi dostala všechno zadarmo.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Petře, já jsem o to auto ani nestála… Chtěla jsem jen, abychom byli zase jako dřív.“

Podíval se na mě poprvé po dlouhé době přímo do očí. „To už nejde,“ řekl tvrdě. „Všechno je jinak.“

Chtěla jsem mu říct tolik věcí – že mi chybí jeho smích, jeho rady, jeho přítomnost. Ale slova mi uvízla v hrdle.

Další týdny byly jako zlý sen. Doma jsme kolem sebe chodili po špičkách. Máma se snažila vařit jeho oblíbená jídla, táta mu nabízel pomoc s učením na maturitu, ale Petr byl pořád odtažitý.

Jednou večer přišel domů opilý. Rozplakal se v předsíni a křičel na rodiče: „Vy ji máte radši! Nikdy jste mi nic takového nedali!“ Máma ho objala a brečela s ním. Já stála za rohem a cítila se provinilejší než kdy dřív.

Druhý den ráno jsem mu nechala na stole klíčky od auta a lístek: „Jestli chceš jet ty, je tvoje.“ Neodpověděl mi ani slovem.

Začala jsem chodit pěšky do školy i na brigádu. Bylo to zvláštní – najednou jsem měla čas přemýšlet o nás dvou. O tom, jak jsme si byli blízcí a jak rychle to všechno zmizelo.

Jednou večer mě Petr zastavil na chodbě. „Proč jsi přestala jezdit autem?“ zeptal se tiše.

„Protože mi na tobě záleží víc než na nějakém autě,“ odpověděla jsem upřímně.

Dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Já… nevím, co mám dělat.“

„Možná bychom měli začít znovu,“ navrhla jsem nejistě.

Usmál se poprvé po dlouhé době – smutně, ale upřímně.

Nevím, jestli někdy budeme zase jako dřív. Ale možná právě tahle bolest nás naučí být k sobě upřímnějšími.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct tomu druhému, co opravdu cítíme? Kolik toho musíme ztratit, než pochopíme, co je opravdu důležité?