Minuta zpoždění: Můj život s tchyní generálkou

„Zase jdeš pozdě, Hanko! Hodiny ukazují přesně sedm nula jedna. Snídaně je v sedm. Ne v sedm nula jedna!“ Její hlas se nesl kuchyní jako siréna. Stála tam, paní Věra, moje tchyně, s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozbít sklo. Můj muž Petr seděl u stolu, schovaný za novinami, a dělal, že neexistuje.

Bydlet s tchyní nebyl můj sen. Ale když jsme s Petrem přišli o práci a neměli na nájem, byla to jediná možnost. „Jen na pár měsíců,“ sliboval mi Petr. „Máma je sice přísná, ale zvládneme to.“ Netušila jsem, že pár měsíců se protáhne na dva roky a že každý den bude zkouškou mé trpělivosti i sebeúcty.

První týdny jsem se snažila zapadnout. Vstávala jsem v šest, abych pomohla s přípravou snídaně. Věra měla svůj systém: chleba nakrájený přesně na tři centimetry, máslo rozetřené do krajů, čaj zalitý vodou o teplotě 85 stupňů. Jednou jsem udělala čaj moc horký a slyšela jsem o tom ještě týden.

„V naší domácnosti platí pravidla,“ říkávala často. „A kdo je nedodržuje, nemá tu co dělat.“

Jednoho dne jsem přišla domů o deset minut později. Zdržela mě kolegyně v práci, potřebovala si postěžovat na šéfa. Když jsem otevřela dveře, Věra už stála v předsíni. „Kde jsi byla? Večeře je v šest! Myslíš si, že budu ohřívat jídlo každému opozdilci?“ Její slova mě bodala jako jehly.

Petr se mě snažil bránit, ale většinou to skončilo hádkou mezi nimi dvěma. „Mami, Hanka není voják! Nemůžeš ji pořád komandovat!“ Ale Věra měla vždy poslední slovo. „Dokud žijete pod mou střechou, budete poslouchat!“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním životě. Každý den jsem počítala minuty do chvíle, kdy odejdu do práce nebo na nákup – kamkoliv, jen pryč z jejího dosahu. Přestala jsem zvát kamarádky domů, protože Věra měla vždy připomínky: „Ta tvoje Jana má moc krátkou sukni. A proč si ta druhá lakovala nehty u mě v kuchyni?“

Jednou večer jsem slyšela Věru mluvit s Petrem v obýváku. Myslela si, že spím. „Ta tvoje Hanka není dost dobrá. Nedokáže ani pořádně uklidit koupelnu.“ Petr mlčel. V tu chvíli mi došlo, že nejsem jen hostem v jejím domě – byla jsem vetřelcem v jejím světě.

Začala jsem se bránit. Když mi vyčetla špatně složené ručníky, odpověděla jsem: „Každý máme svůj způsob.“ Když mi zakázala večerní sprchu po desáté hodině („Voda je drahá!“), šla jsem se osprchovat ráno – i když to znamenalo vstávat ještě dřív.

Napětí rostlo. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Jednou večer přišel za mnou do ložnice a šeptal: „Musíme najít vlastní bydlení.“ Ale peníze pořád chyběly.

Jednoho dne přišla ta poslední kapka. Byla sobota ráno a já chtěla udělat palačinky k snídani – něco, co mám ráda od dětství. Věra vešla do kuchyně a bez jediného slova začala uklízet mou mouku a vejce zpátky do skříně. „Tady se palačinky nedělají! Dělají se drobenkové buchty – jak to dělala moje máma!“ Prasklo to ve mně.

„A co já? Nikdy se mě nezeptáte, co mám ráda já! Nikdy vám není nic dost dobré! Proč musím žít podle vašich pravidel?“ křičela jsem se slzami v očích.

Věra ztuhla. Poprvé za celou dobu nevěděla, co říct. Petr stál mezi námi a nevěřícně koukal.

Dny po té hádce byly tiché a napjaté. Věra mě ignorovala, já ji taky. Ale něco se změnilo – už jsem se nebála říct svůj názor.

Jednoho večera přišla za mnou do kuchyně. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Víš… když jsem byla mladá, moje tchyně mě taky komandovala. Přísahala jsem si, že nikdy nebudu stejná.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla ne generálku, ale ženu, která celý život bojovala za své místo na slunci.

Od té doby jsme spolu začaly víc mluvit – ne vždy to bylo jednoduché, ale už jsme nebyly soupeřky. Petr nakonec našel lepší práci a my jsme se odstěhovali do malého bytu na Žižkově.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké pochopit jeden druhého? Musí být rodina vždycky bojištěm – nebo můžeme najít cestu k sobě dřív, než bude pozdě?