Mlčení, které bolí: Jak jsem ztratila sestru kvůli pravdě, kterou jsem neřekla

„Proč jsi mi to neřekla, Kláro?“ ozývá se mi v hlavě hlas mé sestry Jany, zatímco sedím na studené lavičce před porodnicí. Prší. Kapky bubnují do kapuce mé bundy a já si přeju, aby mě déšť smyl z povrchu země. Všechno to začalo před třemi měsíci, v obyčejné středu odpoledne, kdy jsem šla z práce dřív domů.

V tramvaji číslo 9 jsem zahlédla Petra, Janina manžela. Smál se na nějakou ženu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Drželi se za ruce. Petr, ten samý Petr, který doma předstíral dokonalého manžela a budoucího otce. Zastavila jsem se na místě, srdce mi bušilo až v krku. „To není možné,“ šeptala jsem si pro sebe. Ale bylo.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, co mám dělat. Jana byla v osmém měsíci těhotenství, těšila se na miminko a plánovala budoucnost. Věděla jsem, že kdybych jí to řekla, zlomilo by ji to. „Možná to nic neznamená,“ přesvědčovala jsem sama sebe. „Možná je to jen kolegyně.“ Ale ten pohled, jak se na ni Petr díval… To nebyl pohled kolegy.

Doma jsem seděla u stolu a zírala do prázdna. Máma si všimla mého napětí. „Kláro, děje se něco?“ zeptala se starostlivě. „Ne, nic… jen jsem unavená,“ zalhala jsem. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře.

Dny plynuly a já sledovala Janu, jak si hladí břicho a vypráví mi o tom, jak Petr bude skvělý táta. Každé její slovo mě bodalo do srdce. Chtěla jsem jí říct pravdu, ale pokaždé mi něco svázalo jazyk. „Musíš ji chránit,“ říkala jsem si. „Teď to nesmí vědět.“

Jednoho večera jsme seděly s Janou u ní doma a ona mi ukazovala dětské oblečky. „Víš, Klárko, někdy mám pocit, že je Petr poslední dobou nějaký odtažitý,“ svěřila se mi tiše. „Ale asi je jen nervózní z toho všeho.“ V tu chvíli jsem měla možnost říct jí pravdu. Místo toho jsem ji objala a řekla: „To bude dobré, Jani.“

Uběhl další týden a já už to nevydržela. Zavolala jsem Petrovi a požádala ho o schůzku. Sešli jsme se v malé kavárně na Vinohradech. „Kláro, co se děje?“ zeptal se nervózně.

„Viděla jsem tě s tou ženou,“ vyhrkla jsem bez obalu.

Petr zbledl. „To není tak, jak si myslíš…“

„Tak jak to je? Jana čeká dítě! Jak jí to můžeš udělat?“

Petr sklopil oči. „Byla to chyba. Nic pro mě neznamená. Prosím tě, neříkej to Janě. Zničilo by ji to… a dítě taky.“ Jeho slova mě zasáhla jako rána pěstí.

Odešla jsem z kavárny s pocitem viny a bezmoci. Další dny byly jako zlý sen. Jana začala být smutnější a uzavřenější. Máma si toho všimla a ptala se mě, jestli o něčem nevím. Mlčela jsem.

Pak přišel ten den. Jana začala rodit o tři týdny dřív. V porodnici byla sama – Petr byl údajně na služební cestě v Brně. Volala mi v noci: „Klárko, bojím se…“ Spěchala jsem za ní a držela ji za ruku celou noc.

Když se malý Matyáš narodil, Jana plakala štěstím i smutkem zároveň. Petr přijel až druhý den ráno s omluvou na rtech a kyticí v ruce.

O týden později Jana našla v jeho telefonu zprávy od té ženy. Přišla za mnou domů s očima plnýma slz: „Vědělas to?“ zeptala se tiše.

Nemohla jsem lhát. Přikývla jsem.

„Proč jsi mi to neřekla?“ její hlas byl zlomený.

„Chtěla jsem tě chránit… byla jsi těhotná… bála jsem se…“

Jana odešla a od té doby se mnou nemluví. Máma mě obviňuje, že jsem měla říct pravdu hned. Petr se odstěhoval k té ženě a Jana zůstala sama s malým Matyášem.

Sedím na lavičce před porodnicí a přemýšlím: Udělala bych to znovu stejně? Je lepší chránit milovaného člověka před bolestí, nebo mu dát pravdu i za cenu zlomeného srdce?

Co byste udělali vy? Je mlčení někdy opravdu zlaté?