Moje dítě se za mě stydí: Příběh osamělé matky z Ostravy

„Mami, prosím tě, nemohla bys tentokrát na tu oslavu přijít v něčem jiném? Všichni tam budou… no, víš jak.“ Klářin hlas zněl opatrně, ale já v něm slyšela ostych. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na sídlišti v Ostravě-Porubě a v ruce držela svůj jediný sváteční svetr. Ten, který jsem nosila už několik let na všechny důležité události.

„A co je s tím svetrem?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď tušila. Klára se vyhnula mému pohledu a začala si nervózně pohrávat s mobilem. „Nic… jen… víš, maminko, rodiče Tomáše jsou zvyklí na něco jiného. Nechci, abys byla středem pozornosti.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme s Klárou žily samy. Po smrti mého muže Petra jsem dělala všechno možné – uklízečku v nemocnici, prodavačku v malém obchodě, dokonce jsem na chvíli roznášela letáky. Jen abych jí mohla koupit nové boty do školy nebo zaplatit školní výlet. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale snažila jsem se, aby Klára necítila nedostatek.

Teď už je dospělá, vdaná za Tomáše z dobře situované rodiny. Jeho rodiče mají velký dům v Hrabůvce, jezdí na dovolené do Chorvatska a dávají jim drahé dárky. Já jí letos k narozeninám mohla dát jen ručně pletený šál a domácí bábovku.

„Kláro,“ řekla jsem tiše, „tohle je všechno, co mám.“

„Já vím, mami,“ povzdechla si a rychle mě objala. Ale cítila jsem, jak je napjatá. „Jen bych chtěla, abys tam zapadla.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela nad tím, kde jsem udělala chybu. Proč se moje vlastní dcera za mě stydí? Proč mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá?

Ráno jsem šla do práce – uklízím v nemocnici na Fifejdách. Moje kolegyně Jana si všimla mé špatné nálady. „Co je s tebou? Vypadáš jak zmoklá slepice.“

„Moje dcera… stydí se za mě,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se. Jana mě objala a řekla: „To není tvoje vina. Děcka dneska neví, co je to život.“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Klára mě má ráda, ale svět kolem nás se změnil. Všude samé značkové oblečení, drahé mobily, auta… A já? Já mám starý svetr a boty z bazaru.

Den oslavy přišel rychleji, než bych chtěla. Stála jsem před zrcadlem a dívala se na sebe. Vlasy mi začaly šedivět už před lety, tvář mám unavenou a ruce zničené od práce. Ale oči… ty byly pořád stejné jako tehdy, když jsem Kláru poprvé držela v náručí.

Nakonec jsem si oblékla svůj svetr a vydala se tramvají do Hrabůvky. Když jsem vešla do jejich domu, ucítila jsem vůni drahého parfému a slyšela smích lidí, kteří nikdy nemuseli počítat každou korunu.

Tomášova maminka Eva mě přivítala s úsměvem: „Aleno, pojďte dál! Máte krásný svetr.“ Ale její pohled sklouzl k mým botám a já věděla své.

Během večeře se všichni bavili o dovolených a nových autech. Já mlčela a snažila se být nenápadná. Klára se na mě občas podívala s úzkostí v očích.

Když přišlo na dárky, Tomášovi rodiče předali Kláře obálku s penězi a luxusní parfém. Já jí podala svůj šál a bábovku zabalenou v utěrce.

Klára se usmála a poděkovala mi, ale viděla jsem v jejích očích stín studu.

Cestou domů jsem brečela v tramvaji. Připadala jsem si malá a zbytečná. Doma jsem seděla u stolu a dívala se na starou fotku nás tří – ještě s Petrem. Byli jsme šťastní i bez peněz.

Druhý den mi Klára volala: „Mami… promiň mi to včera. Já jen… někdy mám pocit, že ti ubližuju.“

„To není tvoje vina,“ řekla jsem jí tiše. „Jen bych si přála… abys na mě byla pyšná.“

Od té doby jsme spolu mluvily častěji. Ale bolest zůstala. Každý den bojuju s pocitem méněcennosti – nejen kvůli sobě, ale i kvůli tomu, jak mě vidí moje dcera.

Někdy si říkám: Je opravdu důležité mít peníze na drahé dárky? Nebo je důležitější láska a obětavost? Co myslíte vy? Má ještě dneska obyčejná máma nějakou cenu?