Moje malá Eliška v růžových šatech: Jsem opravdu špatná matka?

„Tohle už je moc, Moniko! Podívej se na ni, vypadá jako panenka z výlohy, ne jako normální dítě!“ slyším za zády hlas své matky, když Elišku oblékám do růžových šatiček s jemnou krajkou. Je sobotní ráno, slunce svítí do kuchyně a já cítím, jak mi v hrudi narůstá tlak. Eliška se na mě usmívá, její modré oči září radostí, když si prohlíží nové botičky. Jenže místo radosti cítím vinu.

„Mami, proč mi babička říká, že jsem rozmazlená?“ ptá se mě Eliška tiše, když ji vedu za ruku na návštěvu k sousedům. Zastavím se a polknu slzy. „Ty nejsi rozmazlená, zlatíčko. Jenom… někdy lidé nechápou, proč děláme věci jinak.“

Vesnice, kde žijeme, je malá. Každý tu zná každého a každá odchylka od normálu je okamžitě vidět. Když jsem Elišku pojmenovala Eliška-Sofie, už tehdy se zvedla vlna nevole. „Proč tak složitě? Co je špatného na Aničce nebo Marušce?“ ptala se teta Jana při křtinách. Já ale chtěla, aby moje dcera byla výjimečná. Možná proto, že jsem sama nikdy výjimečná nebyla.

Když jsem byla malá, nosila jsem po bratrech staré svetry a boty s děravou podrážkou. Maminka šetřila na všem a já si slíbila, že moje dítě nikdy nebude muset nic postrádat. Když jsem poprvé uviděla ty růžové šatičky ve výloze v Praze, věděla jsem, že je musím koupit. Stály víc než celý můj měsíční plat prodavačky v místním obchodě, ale já si řekla: „Jednou žiješ.“

Jenže vesnice má svá pravidla. Když jsme přišly na dětský den a Eliška měla na sobě šaty s logem známé značky, slyšela jsem šeptání: „To je ta Monika, co si myslí, že je něco víc.“ Sousedka Alena se na mě podívala s úšklebkem: „To jste jí koupila v Praze? To musí být pěkně drahé…“ A já jen přikývla a cítila se provinile.

Doma to nebylo lepší. Manžel Petr mi vyčítal: „Proč jí kupuješ tak drahé věci? Vždyť z toho za měsíc vyroste! Copak nestačí obyčejné šaty z tržnice?“ Ale já jsem nechtěla obyčejnost. Chtěla jsem pro Elišku všechno – krásu, radost, pocit výjimečnosti.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou: „Monika to přehání. Dělá z Elišky terč posměchu. Děti ve škole se jí smějí.“ A Petr jen mlčel. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Cítila jsem se sama proti všem.

Eliška začala být smutná. Přestala si hrát s ostatními dětmi na hřišti. Jednou přišla domů s roztrhanou sukní a uplakanýma očima: „Říkali mi princezno z Prahy a smáli se mi.“ Objala jsem ji a snažila se jí vysvětlit, že být jiný není špatné. Ale sama jsem tomu přestávala věřit.

Začala jsem pochybovat o sobě i o svých rozhodnutích. Je opravdu špatné chtít pro své dítě to nejlepší? Nebo jsem jen naplňovala své vlastní nenaplněné sny? Moje matka mi jednou řekla: „Moniko, láska není o tom, kolik utratíš peněz. Dítě potřebuje hlavně pocit bezpečí a přijetí.“ Ale já měla pocit, že když Elišce něco odepřu, selhávám jako matka.

Jednoho dne mi Eliška přinesla obrázek – nakreslila sebe v obyčejných šatech mezi ostatními dětmi. „Mami, můžu jít zítra do školy v těch modrých šatech od babičky?“ zeptala se nesměle. V tu chvíli mi došlo, že možná opravdu přeháním.

Večer jsme si s Petrem sedli ke stolu a poprvé po dlouhé době si otevřeně promluvili. „Moniko,“ řekl tiše, „já vím, že to myslíš dobře. Ale možná bychom měli Elišce dovolit být obyčejná holka z vesnice.“ Rozplakala jsem se. Tolik let jsem bojovala proti obyčejnosti a teď mě moje vlastní dcera prosí o to samé.

Začala jsem pomalu měnit svůj přístup. Nechala jsem Elišku vybírat si oblečení sama. Přestala jsem sledovat módní trendy na internetu a místo toho jsme spolu pekly koláče nebo chodily na procházky do lesa. Postupně si Eliška našla zpět cestu k ostatním dětem a já zjistila, že její štěstí nezávisí na značce šatů.

Ale někdy mě pořád bodne u srdce, když vidím v časopisech krásné děti v luxusních modelech a vzpomenu si na své sny o dokonalosti. Možná nikdy nepřestanu toužit po tom nejlepším pro svou dceru – ale teď už vím, že to nejlepší neznamená nejdražší.

Dnes večer sedím u postýlky a sleduji spící Elišku. Přemýšlím: Jsem opravdu špatná matka? Nebo jen matka, která se snaží najít rovnováhu mezi láskou a rozumem? Co byste udělali vy na mém místě?