Moje rodina mě vysává: Jak jsme s Jasmínou řekli DOST

„Tohle už není normální, Adame!“ křičela Jasmína přes zvuk pračky, která se v sobotu ráno opět rozjela na plné obrátky. „Tvoje sestra tu nechala děti už třetí víkend za sebou. A tvoje máma? Ta si sem chodí prát prádlo, protože prý máme lepší prášek!“

Stál jsem u okna a pozoroval, jak se na naší zahradě rozvaluje můj švagr Petr s lahváčem v ruce. Děti běhaly kolem bazénu, který jsme si pořídili hlavně kvůli sobě – a který jsme za poslední měsíc využili snad jen dvakrát. Všechno to začalo nevinně. Když jsme před třemi lety koupili dům v Hostivaři, byl to splněný sen. Vlastní sauna, malá zahrada, klid od ruchu města. Jenže naše rodina měla jiný plán.

První byla moje máma. „Adamku, přece mě nenecháš tahat těžké tašky do pátého patra,“ říkala, když si k nám začala vozit nákupy a nechávala je v naší lednici. Pak přišla Jasmínina sestra Lucie s manželem Petrem. „V paneláku je vedro, u vás je příjemněji,“ smáli se a rozbalovali deky na trávníku. A pak už to šlo ráz na ráz – každý víkend někdo zvonil, někdo chtěl přespat, někdo potřeboval půjčit auto nebo si jen tak posedět v našem obýváku.

Zpočátku jsme byli rádi, že máme rodinu nablízku. Ale postupně se z návštěv staly nájezdy. Jednou jsem přišel domů a našel tchána, jak si v naší sauně suší ponožky. Jindy jsem musel jet pro švagrovou do práce, protože „MHD jezdí blbě“. A když jsem jednou v noci šel do kuchyně pro vodu, narazil jsem tam na bratrance Honzu, jak si ohřívá guláš.

„Tohle je už moc,“ šeptala mi Jasmína večer v posteli. „Já už nemám sílu pořád uklízet po všech těch lidech. Náš dům není hotel.“

Věděl jsem, že má pravdu. Ale jak říct vlastní mámě, že už k nám nemůže chodit kdykoli se jí zachce? Jak vysvětlit Lucii, že její děti ničí naši zahradu? A hlavně – jak to udělat tak, aby nás rodina nezačala nenávidět?

Jednoho dne přišla poslední kapka. Byla středa večer, já měl za sebou těžký den v práci a těšil se na klidnou večeři s Jasmínou. Jenže když jsem otevřel dveře, v kuchyni seděla moje máma s Lucií a řešily, co budou dělat o víkendu. „Adamku, doufám, že nám zase uděláš ten tvůj gulášek,“ usmála se máma.

„Mami, já mám v sobotu službu,“ snažil jsem se vymluvit.

„To nevadí, my si tu poradíme samy,“ mávla rukou Lucie a už plánovala další rodinný sraz.

Ten večer jsme s Jasmínou seděli dlouho do noci a psali seznam věcí, které nám vadí. Bylo jich víc než dost: rozbitý květináč po dětech, zmizelé pivo z lednice, špinavé ručníky v koupelně…

„Musíme jim to říct,“ rozhodla Jasmína rázně. „Jinak z nás nic nezbyde.“

Příští den jsme svolali rodinnou poradu. Všichni přišli – máma, Lucie s Petrem a dětmi, dokonce i Honza s přítelkyní. Seděli jsme kolem stolu a já měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.

„Chtěli bychom vám něco říct,“ začala Jasmína opatrně. „Máme vás rádi, ale poslední dobou je toho na nás moc.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se máma podezřívavě.

„Náš dům není hotel,“ pokračoval jsem já. „Chceme mít taky čas jen pro sebe. Potřebujeme víc soukromí.“

Nastalo ticho. Petr se zamračil a Lucie se rozplakala.

„Takže nás tu nechcete?“ vyhrkla.

„To ne,“ snažila se ji uklidnit Jasmína. „Ale potřebujeme pravidla. Když chcete přijít, dejte vědět předem. A prosím – respektujte naše věci.“

Máma se tvářila dotčeně. „Já myslela, že rodina je od toho, aby si pomáhala.“

„Pomáhat ano,“ řekl jsem tiše. „Ale ne využívat.“

Rozhovor trval skoro dvě hodiny. Padlo hodně výčitek i slz. Nakonec jsme se dohodli: návštěvy jen po domluvě, žádné spaní bez pozvání a každý si po sobě uklidí.

První týdny byly těžké. Máma mi volala skoro denně a ptala se, jestli může přijít „aspoň na kafe“. Lucie mi psala dlouhé zprávy o tom, jak ji to mrzí. Petr mě ignoroval úplně.

Ale postupně se situace uklidnila. Začali jsme si s Jasmínou užívat klidné večery ve dvou. Občas přišla návštěva – ale už to nebyl nájezd armády. Naučili jsme se říkat NE bez výčitek.

Jednoho dne jsem seděl na terase a pozoroval západ slunce nad Prahou. Vedle mě seděla Jasmína a držela mě za ruku.

„Myslíš, že jsme udělali dobře?“ zeptala se tiše.

Podíval jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době cítil klid.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale aspoň jsme konečně začali žít svůj život.“

A tak se ptám i vás: Má smysl obětovat vlastní štěstí kvůli rodině? Nebo je čas postavit si hranice – i když to bolí?