Moje sestra spadla do pasti podvodníka. Jak ji přesvědčit, že je zneužívaná?

„Eliško, prosím tě, nevidíš, že tě jen využívá?“ křičím zoufale do telefonu, zatímco v kuchyni na Žižkově nervózně přecházím sem a tam. Vím, že mě nesnáší, když na ni tlačím, ale už nemůžu dál mlčet. Máma leží v ložnici, její kašel se ozývá skrz dveře a já cítím, jak se mi hroutí svět pod rukama.

Eliška vždycky byla ta hodnější z nás dvou. O čtyři roky mladší, s velkýma očima a srdcem na dlani. Po tátově smrti jsme zůstali jen my tři – já, Eliška a máma. Já jsem odešel na vysokou do Brna, ale Eliška zůstala doma v Praze, aby se postarala o mámu, když jí diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Dělala dvě práce – dopoledne v pekárně u Šárky a večer uklízela kanceláře na Pankráci. Nikdy si nestěžovala.

Před měsícem jsem přišel o práci v reklamce. Nájem v Brně byl neúprosný a já jsem se styděl obrátit na mámu. Zavolal jsem tedy Elišce. „Potřebuju půjčit deset tisíc,“ řekl jsem jí tiše. Ani se nezeptala proč. „Pošlu ti to dneska,“ odpověděla a já cítil v hlase únavu.

Jenže pak jsem si všiml, že je jiná. Přestala mi volat, na zprávy odpovídala jednoslovně. Když jsem přijel domů, našel jsem ji u počítače s očima zarudlýma od pláče. „Co se děje?“ ptal jsem se. „Nic,“ zamumlala a rychle zavřela okno s Messengerem.

Začal jsem pátrat. Máma mi řekla, že Eliška poslední dobou posílá peníze nějakému Radkovi z Ostravy. Prý se poznali přes Facebook a on jí slíbil lásku i nový začátek. Jenže já jsem měl podezření – nikdy ho neviděla osobně, jen si psali a volali přes video, kde byl vždycky ve tmě nebo měl rozmazaný obraz.

Jednoho večera jsem Elišku přistihl, jak brečí v koupelně. „Co ti udělal?“ zeptal jsem se opatrně. „Nic… Jen potřebuje pomoct. Má dluhy a exekutora na krku,“ šeptala. „A ty mu posíláš peníze?“ vyjel jsem na ni. „Ty tomu nerozumíš! On mě miluje!“ vykřikla a utekla do pokoje.

Začal jsem hledat informace o Radkovi. Našel jsem jeho profil – samé fotky z internetu, žádní společní přátelé, žádné osobní údaje. Všechno smrdělo podvodem na sto honů. Zkusil jsem jí to ukázat: „Podívej, tohle je fotka nějakého modela z Polska! Ten člověk není skutečný!“ Ale ona jen zavrtěla hlavou: „Ty mi závidíš, že mě někdo má rád.“

Máma byla zoufalá. „Tomáši, já už nevím, co dělat… Eliška je jako v transu.“ Každý den jsme sledovali, jak mizí další peníze z jejího účtu. Máma potřebovala nové léky a Eliška místo toho posílala výplatu Radkovi.

Jednou večer přišla domů celá rozklepaná. „Radek mi psal, že pokud mu dneska nepošlu pět tisíc, přijde o byt,“ vzlykala. „A co my? Co máma?“ zeptal jsem se tvrdě. „On mě potřebuje!“ křičela.

Zkusil jsem všechno – kontaktoval jsem policii, ale řekli mi, že dokud sama nepodá trestní oznámení, nemůžou nic dělat. Mluvil jsem s jejími kamarádkami ze střední – prý už s nimi skoro nekomunikuje.

Jednoho dne přišla Eliška domů a našla mámu v bezvědomí na zemi. Zavolala sanitku a já přijel hned za nimi do nemocnice. Seděli jsme spolu na chodbě a ona poprvé za dlouhou dobu mlčela. „Tohle není tvoje vina,“ řekl jsem tiše.

Ale ona jen šeptla: „Kdybych měla víc peněz… Kdybych mohla pomoct všem…“

Po týdnu se máma vrátila domů, slabá a vyčerpaná. Já i Eliška jsme byli na dně. Jednou večer jsem slyšel Elišku mluvit s Radkem po telefonu:

„Já už nemám co dát… Máma byla v nemocnici… Nemůžu…“

Chvíli bylo ticho a pak začala plakat.

Sedl jsem si k ní a objal ji: „Eliško, on tě nemiluje. Jen tě využívá.“

Poprvé mě nechala domluvit.

Druhý den ráno mi ukázala zprávy od Radka – výhrůžky, nátlak, citové vydírání. Společně jsme šli na policii podat trestní oznámení.

Nebylo to jednoduché – Eliška měla výčitky svědomí, bála se ostudy i toho, co řeknou lidi v práci. Ale pomalu začala chápat pravdu.

Dnes už je to půl roku od chvíle, kdy Radka zablokovala. Pořád chodíme k psycholožce a snažíme se dát dohromady rodinu i důvěru mezi sebou.

Někdy si říkám – proč je tak těžké uvěřit pravdě, když ji máme přímo před očima? A proč ti nejhodnější lidé často nejvíc trpí? Co byste dělali vy na mém místě?