„Moje sousedka mě požádala, abych se postarala o její maminku“: Jak jsem našla smysl života v důchodu

„Paní Nováková, prosím vás, mohla byste na pár týdnů dohlédnout na moji maminku? Musím zpátky do Kanady a nemám nikoho jiného.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Jana odešla. Seděla jsem v kuchyni, ruce složené v klíně, a dívala se na šálek čaje, který už dávno vystydl. Bylo mi šedesát pět a od chvíle, kdy jsem odešla do důchodu z knihovny na náměstí, jsem měla pocit, že se svět kolem mě zpomalil. Děti už byly dávno z domu – dcera Klára se vdala a syn Petr pracoval v Brně. Vnoučka jsem vídala jen občas, protože mladí měli pořád plno práce. A teď tu byla tahle prosba.

Jana byla moje sousedka už dvacet let. Vždycky jsme si rozuměly, i když ona byla o generaci mladší. Pracovala jako zdravotní sestra v Kanadě a domů jezdila jen jednou za rok. Její maminka, paní Věra, bydlela o dvě patra níž. Byla to tichá paní s laskavýma očima, ale poslední dobou už moc nevycházela ven.

„Mami, já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ řekla mi Klára po telefonu. „Přece jen… paní Věra je nemocná a ty nejsi žádná dvacítka.“

„Ale Klárko,“ namítla jsem tiše, „co když bych jí mohla pomoct? A možná i sobě…“

První den byl rozpačitý. Paní Věra seděla u okna a dívala se ven na dvorek. „Dobrý den, paní Nováková,“ pozdravila mě slabým hlasem. „Jana říkala, že za mnou budete chodit.“

„Ano, budu vám nosit obědy a trochu si popovídáme,“ usmála jsem se nejistě.

Mlčela. Jen kývla hlavou.

Dny plynuly pomalu. Každé ráno jsem jí přinesla polévku nebo něco sladkého z pekárny na rohu. Seděly jsme spolu v jejím malém obýváku plném starých fotografií a ona mi vyprávěla o svém mládí – o tom, jak s manželem stavěli chatu na Sázavě, jak Jana jako malá sbírala jahody za chalupou.

Jednoho dne jsem přišla a našla ji uplakanou.

„Paní Nováková… já už nechci být na obtíž,“ vzlykala. „Dcera je daleko a já… já už nemám proč žít.“

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. „Věro, nejste na obtíž. Jste člověk, který má pořád co nabídnout. A já… já bych byla sama mnohem osamělejší bez vás.“

Poprvé se na mě usmála.

Začaly jsme spolu chodit na krátké procházky kolem domu. Někdy jsme si sedly na lavičku pod lípou a pozorovaly děti hrající si na hřišti. Povídaly jsme si o všem možném – o politice, o starých filmech, o tom, jak chutná domácí bábovka.

Jednou večer mi volala Klára.

„Mami, ty jsi úplně jiná! Zníš šťastněji než kdy dřív.“

A měla pravdu. Péče o paní Věru mi dala nový smysl života. Najednou jsem měla pro koho vstávat ráno z postele, pro koho péct koláče a s kým sdílet radosti i starosti.

Ale nebylo to vždy jednoduché. Jednou v noci mi zazvonil telefon – paní Věra upadla v koupelně. Běžela jsem k ní v pyžamu a s bušícím srdcem jí pomohla zpátky do postele. Zavolala jsem Janě do Kanady a ta mi mezi slzami děkovala.

Začaly se objevovat i konflikty. Někteří sousedé mě pomlouvali – prý si chci od Věry něco vzít nebo že se moc pletu do cizích věcí. Jednou mě dokonce zastavila sousedka Marta na chodbě:

„Ty seš teda dobrá! Co z toho máš? Doufám, že ti něco odkázala!“

Zrudla jsem studem i vztekem.

„Marto, dělám to proto, že nechci být sama. A protože si myslím, že by si to každý zasloužil – mít někoho nablízku.“

Ale nejhorší bylo sledovat, jak paní Věra slábne. Každý den byla tišší a unavenější. Jednoho rána už neotevřela dveře. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku až do chvíle, kdy naposledy vydechla.

Jana přijela z Kanady až po pohřbu. Objala mě pevně a dlouho mlčela.

„Děkuju vám za všechno,“ řekla nakonec tiše.

Dnes sedím doma u okna a dívám se ven na dvorek stejně jako kdysi paní Věra. Je mi smutno, ale zároveň cítím vděčnost – za to přátelství i za to, že jsem mohla být někomu oporou.

Někdy si říkám: Co by bylo, kdybych Janě tehdy řekla ne? Nebyla bych teď ještě osamělejší? Má vůbec stáří smysl bez toho, abychom byli užiteční druhým? Co si o tom myslíte vy?