Moje tchyně tvrdí, že jsem zkazila jejího syna: Ale já jsem ho jen naučila postavit se za sebe

„Petře, už zase jsi zapomněl na nedělní oběd u maminky? Co si o nás asi myslí?“ vyhrkla jsem, když jsem zahlédla jeho rozpačitý pohled. Seděl u kuchyňského stolu, ruce zabořené do vlasů, a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Věděla jsem, že tohle není obyčejná zapomnětlivost. Od svatby s Petrem se jeho matka proměnila v neúnavného soudce našeho manželství. A já byla vždy hlavní obžalovanou.

„Mami, tentokrát jsme chtěli být jen spolu. Máme za sebou těžký týden,“ ozval se Petr do telefonu, když mu jeho matka volala už potřetí během hodiny. Slyšela jsem její hlas skrz reprák: „To je kvůli té tvojí Janě, viď? Od té doby, co jste spolu, jsi úplně jiný! Dřív jsi byl hodný kluk, teď jsi sobecký a hrubý.“

Zamrazilo mě. Slyšet tohle přímo od ní bylo jako rána pěstí. Vždycky jsem se snažila být slušná snacha – nosila jsem jí domácí koláče, pomáhala s úklidem na chatě, dokonce jsem jí koupila nový šátek k narozeninám. Ale nikdy to nestačilo. Vždycky jsem byla ta cizí, ta, která „kazí jejího syna“.

Petr položil telefon a zadíval se na mě. „Jani, já už to nevydržím. Mám pocit, že musím pořád někomu něco dokazovat.“

Objala jsem ho a v duchu si přehrávala všechny ty scény z posledních měsíců: jak nám jeho matka bez pozvání vtrhla do bytu s taškou plnou jídla a začala reorganizovat naši lednici; jak mi před svatbou řekla, že „její Petr nikdy nebude patřit jiné ženě“; jak mi na rodinné oslavě před všemi řekla: „Ty nikdy nebudeš tak dobrá hospodyně jako já.“

Ale nejhorší bylo to tiché napětí mezi mnou a Petrem. On byl vždy ten hodný syn – pomáhal mamince s nákupy, jezdil k ní opravovat kapající kohoutek i ve dvě ráno. Jenže od chvíle, kdy jsme začali žít spolu, začal si uvědomovat, že má právo na vlastní život. A já ho v tom podporovala.

Jednou večer jsme seděli na gauči a Petr řekl: „Víš, Jani, já mám pocit, že mě máma celý život držela pod krkem. Nikdy jsem nesměl říct ne.“

Pohladila jsem ho po ruce. „Petře, nejsi špatný syn jen proto, že chceš žít svůj život. Máš právo říct ne.“

Ale jeho matka to viděla jinak. Začala mi volat a vyčítat mi: „Kvůli tobě je Petr drzý! Nikdy by si ke mně nedovolil tohle říct! Ty jsi ho zkazila!“

Jednoho dne jsme byli pozvaní na rodinný oběd. Cítila jsem napětí ve vzduchu už při vstupu do panelákového bytu na Jižním Městě. Tchyně seděla u stolu s výrazem mučednice.

„Tak co, Petrovi už nestačí máminy knedlíky? Nebo ti Jana zakázala jíst maso?“ rýpla si hned mezi dveřmi.

Petr se nadechl a poprvé v životě řekl: „Mami, prosím tě, nech toho. Jsem dospělý člověk a rozhodnu se sám.“

V tu chvíli se rozhostilo ticho. Tchyně se rozplakala a začala křičet: „Vidíš to? Tohle je tvoje práce! Zničila jsi mi syna!“

Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem křičet zpátky. Ale místo toho jsem jen stála a cítila se provinile. Opravdu jsem zkazila jejich vztah? Nebo jsem jen pomohla Petrovi najít vlastní hlas?

Doma jsme o tom dlouho mluvili. Petr byl rozpolcený – miloval svou matku, ale zároveň chtěl chránit naši rodinu. Já byla unavená z věčných hádek a výčitek.

Jednou večer mi přišla zpráva od tchyně: „Jestli ti na Petrovi záleží, necháš ho být! On ke mně patří!“

Rozplakala jsem se. Bylo to jako boj o člověka – o manžela, o syna, o muže mezi dvěma ženami.

Začali jsme chodit na párovou terapii. Tam nám psycholožka řekla: „Vaše rodina musí najít nové hranice. Petr není majetek své matky ani vaší.“

Bylo těžké přijmout, že někdy musíme být ti špatní v očích druhých, abychom byli šťastní sami se sebou.

Jednoho dne jsme pozvali tchyni k nám domů na kávu. Byla odměřená a chladná.

„Petře,“ začala tiše, „já tě vychovala sama. Všechno jsem ti dala. A teď mám pocit, že mi tě Jana vzala.“

Petr ji objal: „Mami, já tě mám rád. Ale mám teď i svou rodinu. Prosím tě, zkus to pochopit.“

Tchyně odešla bez slova.

Od té doby je mezi námi ticho. Občas pošle Petrovi zprávu nebo zavolá na svátky. Už nechodí neohlášeně a nesnaží se nám zasahovat do života. Ale cítím v sobě prázdno – jako bych něco ztratila i já.

Někdy přemýšlím: Opravdu jsem špatná snacha? Nebo je správné učit lidi kolem sebe postavit se za sebe? Co byste udělali vy na mém místě?