Můj manžel zapomněl na nás kvůli rodině svého zesnulého bratra

„Kláro, já musím jet za Lenkou, slíbila jsem jí, že jí pomůžu s dětmi,“ ozvalo se ode dveří, když jsem právě sklízela ze stolu zbytky večeře, kterou Petr opět nestihl. Jeho hlas byl unavený, ale nekompromisní. „A co my?“ vyklouzlo mi tiše, sotva slyšitelně. Petr se ani neotočil. „Lenka to teď potřebuje víc než my.“

Zůstala jsem stát v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Od chvíle, kdy jeho mladší bratr Michal tragicky zahynul při autonehodě na dálnici D1, jako by Petr přestal vnímat, že má vlastní rodinu. Lenka, Michalova žena, zůstala sama se dvěma malými dětmi – Adélkou a Matýskem. Petr tam začal jezdit každý den po práci, o víkendech tam dokonce přespával, aby Lenka nebyla sama. Naše děti – osmiletá Anička a pětiletý Tomášek – se mě ptaly, kdy přijde táta domů. Nevěděla jsem, co jim mám odpovědět.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a Anička si ke mně přisedla. „Mami, proč už táta není s námi? Udělali jsme něco špatně?“ Její hlas byl tak tichý a zranitelný, že mi srdce málem puklo. „Ne, zlatíčko,“ objala jsem ji pevně. „Táta jen teď pomáhá tetě Lence. Ale má vás moc rád.“ Sama jsem tomu ale začínala přestávat věřit.

Začaly se hromadit účty. Petr posílal peníze Lence – na školku, na jídlo, na opravu auta. Naše vlastní spoření na dovolenou zmizelo během pár týdnů. Když jsem se ho zeptala, kdy pojedeme k moři, jen mávl rukou: „Teď nejsou peníze. Lenka je potřebuje víc.“

Jednou v noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli, kde jsem už týdny ležela sama. V hlavě mi běžely myšlenky: Co když Petr už nechce být s námi? Co když si myslí, že Lenka je teď jeho skutečná rodina? Vzpomněla jsem si na naše začátky – jak jsme spolu chodili po Karlově mostě a plánovali budoucnost. Kde se to všechno pokazilo?

Jednoho dne jsem už nevydržela a rozhodla se za Petrem dojet k Lence. Otevřela mi ona – unavená, s kruhy pod očima, ale vděčně se usmála. „Kláro, pojď dál.“ V obýváku seděl Petr s Matýskem na klíně a četl mu pohádku. Naše děti takhle neviděl už týdny.

„Petře, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše. Podíval se na mě pohledem plným výčitek – jako bych byla ta špatná já. Šli jsme ven na zahradu.

„Co chceš řešit?“ zeptal se podrážděně.

„Naši rodinu,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem se cítila. „Anička a Tomášek tě potřebují. Já tě potřebuju. Nemůžeš nás pořád odsouvat kvůli Lence.“

Petr si povzdechl: „Kláro, ty nevíš, jaké to je přijít o bratra. Lenka je sama! Nemůžu ji nechat na holičkách.“

„A co my? My jsme taky tvoje rodina! Myslíš si, že to zvládám sama? Že děti nepotřebují tátu?“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Já… já nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli jsem pochopila, že Petr je uvězněný mezi pocitem viny a povinností. Ale já už nemohla dál čekat.

Doma jsem večer seděla u stolu a psala mu dopis. Popsala jsem mu všechno – jak se cítím já i děti, jak nás jeho nepřítomnost bolí. Dopis jsem nechala na jeho polštáři.

Další den přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Kláro… promiň,“ zašeptal nakonec. „Já… nevěděl jsem, že vás to tak bolí.“

„Potřebujeme tě,“ řekla jsem tiše.

Začali jsme spolu znovu mluvit. Nebylo to jednoduché – Petr měl stále potřebu pomáhat Lence a jejím dětem, ale začal si víc všímat i nás. Začali jsme chodit společně na výlety, večeřet u jednoho stolu. Děti byly šťastnější.

Ale pořád ve mně zůstává strach – co když přijde další krize? Co když zase zapomene na nás?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Může člověk rozdělit své srdce mezi dvě rodiny? A kde je hranice mezi pomocí a zanedbáváním vlastních nejbližších?