Můj plán pomsty: Nezapomenutelné léto v Českém Krumlově

„To jsi zase spálila! Ty snad neumíš ani uvařit brambory, Lucie?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl směsicí pohrdání a únavy. Stála jsem tam, s vařečkou v ruce, a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Moje tchyně, paní Věra, byla jako stín, který mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem si vzala jejího syna Tomáše. Každý den, každé jídlo, každý rozhovor – všechno bylo špatně. Nikdy jsem nebyla dost dobrá.

„Mami, nech ji být,“ ozval se Tomáš z obýváku, ale jeho hlas byl slabý, téměř omluvný. Věra jen mávla rukou a pokračovala v lamentování: „Kdyby ses aspoň trochu snažila! Já jsem v tvém věku už měla dvě děti a zvládala domácnost levou zadní.“

Zatnula jsem zuby. Už to trvalo roky. Od svatby jsme bydleli v jejím domě v Českém Krumlově – původně jen na přechodnou dobu, ale nikdy jsme nenašetřili dost na vlastní byt. Každý den jsem cítila její pohled v zádech, její poznámky mě bodaly jako jehly. Připadala jsem si jako host ve vlastním životě.

Jednoho večera, když jsem seděla na balkoně a dívala se na řeku Vltavu pod námi, mi došlo, že takhle už dál nemůžu. „Musíš něco udělat,“ šeptal mi vnitřní hlas. „Jinak tě to zničí.“

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zaznamenávala všechny křivdy, všechny urážky i chvíle, kdy jsem se cítila méněcenná. Bylo to jako terapie – ale zároveň plán. Pomalu ve mně klíčila myšlenka na pomstu. Ne krutou nebo zlou – jen takovou, která by konečně ukázala Věře, že nejsem hadr na podlahu.

Jednoho dne přišla příležitost. Věra měla narozeniny a rozhodla se uspořádat velkou rodinnou oslavu. Pozvala všechny – bratra z Prahy, sestru z Brna, dokonce i starou kamarádku z dětství. „Lucie, ty se postaráš o občerstvení,“ oznámila mi s tím svým povýšeným úsměvem.

Připravila jsem všechno do posledního detailu. Chlebíčky, koláče podle jejího receptu (ale s malou úpravou), domácí limonádu… A pak jsem udělala něco, co bych si nikdy předtím nedovolila: do její oblíbené bábovky jsem přidala špetku soli místo cukru. Jen tolik, aby to bylo poznat – ale ne tolik, aby to bylo nepoživatelné.

Oslava začala a Věra byla ve svém živlu. „Tohle je moje snacha Lucie,“ představovala mě hostům s tím svým typickým tónem: „Snaží se…“ Hosté se usmívali a já cítila, jak mi hoří tváře.

Když přišla řada na bábovku, všichni si nabrali. První sousto – a pak ticho. Věra se zamračila: „Co to je? To je nějaké divné…“ Její sestra se snažila zachránit situaci: „Možná nový recept?“ Ale Věra už začala ztrácet trpělivost: „Lucie! Co jsi s tím udělala?“

V tu chvíli jsem poprvé v životě necítila stud ani strach. Jen klid. „Chtěla jsem zkusit něco nového,“ odpověděla jsem tiše. „Vždycky říkáte, že mám být kreativnější.“

Hosté se začali smát a atmosféra se uvolnila. Věra byla rudá vzteky – ale nemohla nic říct před ostatními. Po oslavě za mnou přišla do kuchyně.

„Tohle už nikdy nedělej,“ syčela. „Ztrapnila jsi mě před celou rodinou!“

„A vy mě trapníte každý den,“ odpověděla jsem poprvé upřímně. „Možná byste si měla uvědomit, jaké to je.“

Následující dny byly napjaté. Tomáš si všiml změny: „Co se děje? Proč jste na sebe tak ostré?“ Mlčela jsem – a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila vinu.

Začala jsem chodit na procházky sama, trávila víc času s kamarádkou Janou z práce. Pomalu jsem si budovala vlastní svět mimo dům Věry. Jednou večer mi Jana řekla: „Musíš si najít vlastní místo. Jinak tě to pohltí.“

Začali jsme s Tomášem hledat byt k pronájmu. Nebylo to jednoduché – peněz nebylo nazbyt a nabídka v Krumlově byla mizerná. Ale nakonec jsme našli malý podkrovní byt na okraji města.

Když jsme balili věci, Věra stála ve dveřích a mlčky nás pozorovala. Neřekla nic – ani slovo na rozloučenou.

První noc v novém bytě jsem seděla na matraci uprostřed prázdného pokoje a dívala se z okna na hvězdy nad Kletí. Cítila jsem úlevu i strach zároveň.

Tomáš mě objal: „Jsem rád, že jsme to zvládli.“

A já? Po letech ponižování jsem konečně mohla dýchat.

Někdy přemýšlím: Musela jsem zajít tak daleko? Nebylo by lepší prostě odejít dřív? Co byste udělali vy na mém místě?