Můj syn mě vymazal ze svého života: Jsem opravdu viníkem?

„Petře, prosím tě, ozvi se mi. Už týden o tobě nic nevím. Mám strach.“ Mačkám znovu tlačítko volání, ale na displeji se objevuje jen ticho. Srdce mi buší až v krku. Nikdy jsme nebyli dokonalá rodina, ale že by mi vlastní syn přestal zvedat telefon? To jsem si neuměla představit ani v nejhorších snech.

Sedím na pohovce v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a v ruce svírám mobil, jako by mi mohl dát odpověď. V hlavě mi běží tisíce scénářů. Co když se mu něco stalo? Co když je nemocný? Nebo… co když je to kvůli mně?

Nakonec v zoufalství píšu jeho ženě, Janě: „Ahoj Jani, nevíš, co je s Petrem? Nezvedá mi telefon, mám o něj strach.“ Odpověď přijde až za dva dny. „Mileno, Petr potřebuje čas. Prosím, respektujte to.“

Čas? Respektovat? Co jsem udělala tak strašného, že mě vlastní syn nechce vidět ani slyšet? Vzpomínám na poslední návštěvu. Bylo to na jeho narozeniny. Přinesla jsem mu domácí bábovku, jako každý rok. Jana byla odtažitá, vnučka Anička se schovávala za její nohy. Petr byl nervózní, pořád koukal na hodinky. „Mami, nemáme moc času, musíme ještě s Aničkou k doktorovi.“

Tehdy jsem to přešla. Ale teď mi dochází, že už tehdy jsem byla jen hostem na okraji jejich života. Vždycky jsem se snažila být dobrou matkou. Po rozvodu jsem ho vychovávala sama, dělala jsem dvě práce, abychom měli na nájem a na školu v přírodě. Nikdy jsem si nic nekoupila pro sebe, všechno šlo jemu. A teď? Teď jsem pro něj někdo, koho je třeba odstřihnout?

Volám své sestře Aleně. „Alčo, Petr se mnou nemluví. Co mám dělat?“

„Mileno, možná jsi na něj moc tlačila. Vždycky jsi měla potřebu všechno kontrolovat. Pamatuješ, jak jsi mu vybrala školu? Jak jsi mu zakazovala chodit s tou jeho první holkou?“

„Ale já jsem to myslela dobře! Chtěla jsem pro něj to nejlepší.“

„Já vím. Ale někdy je to moc.“

Zavěsím a cítím, jak se mi do očí derou slzy. V hlavě mi běží vzpomínky: jak jsem mu balila svačiny, jak jsem mu žehlila košile na maturitu, jak jsem mu pomáhala s první hypotékou. A taky, jak jsem mu říkala, že Jana není pro něj dost dobrá. Jak jsem mu radila, jak má vychovávat Aničku. Jak jsem mu volala každý den, jestli je v pořádku.

Možná jsem opravdu byla moc. Možná jsem mu nedala dost prostoru být dospělý. Ale copak to není úkol matky – chránit své dítě před světem?

Dny plynou a já se propadám do smutku. V práci jsem jako tělo bez duše. Kolegové si šeptají, že jsem poslední dobou divná. Večer sedím u televize a koukám na staré fotky. Petr s rozbitým kolenem, Petr s maturitním vysvědčením, Petr s Janou na svatbě. Všude se směje. Kde se to pokazilo?

Jednoho dne mi přijde dopis. Rukou psaný, od Petra. „Mami, potřebuju čas. Mám tě rád, ale tvoje neustálé rady a starosti mě dusí. Chci žít svůj život po svém. Prosím, zkus to pochopit.“

Čtu to pořád dokola. Bolí to, ale zároveň cítím úlevu. Aspoň vím, že žije. Ale jak mám přestat být matkou? Jak mám přestat mít strach?

Jdu na procházku do parku. Sedím na lavičce a pozoruju maminky s dětmi. Jedna z nich křičí na syna: „Nelez tam, spadneš!“ Usměju se. Vidím samu sebe před dvaceti lety.

Doma si sednu ke stolu a píšu Petrovi dopis. „Petře, omlouvám se. Vím, že jsem byla někdy moc. Byla jsem sama a bála jsem se o tebe. Ale chci, abys byl šťastný. Budu se snažit dát ti víc prostoru. Mám tě ráda.“

Nevím, jestli mi odpoví. Ale aspoň jsem to zkusila.

Někdy večer přemýšlím: Je možné napravit vztah, který se roky pomalu bortil? Nebo je lepší nechat minulost být a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?