Můj syn mi nabízí peníze za úklid. Kde jsme se jako rodina ztratili?

„Mami, mohl bych tě poprosit, abys nám s Alexandrou jednou týdně uklidila byt? Samozřejmě ti za to zaplatíme.“

Ta věta mi v hlavě zněla už několik dní. Stála jsem v kuchyni u okna, dívala se na šedé paneláky a v ruce svírala hrnek s vychladlým čajem. Srdce mi bušilo a v krku jsem měla knedlík. Můj syn, můj jediný syn Tomáš, mi právě nabídl práci. Ne pomoc, ne společný čas, ale práci. A ještě za peníze.

„Tomáši, to snad nemyslíš vážně,“ vyhrkla jsem tehdy do telefonu. „Já nejsem vaše uklízečka.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval jeho unavený hlas: „Mami, já vím, že to není ideální, ale Alexandra je teď hodně ve stresu. Oba máme hodně práce a ty jsi vždycky měla ráda pořádek…“

Zavřela jsem oči. Alexandra. Ta žena, kterou jsem nikdy nedokázala přijmout. Od začátku mezi námi bylo napětí. Vždycky působila chladně, odměřeně, a já měla pocit, že Tomáše ode mě odtahuje. Když se vzali, doufala jsem, že časem najdeme společnou řeč. Ale nestalo se to. Na rodinných oslavách se mnou mluvila jen zdvořile, nikdy mě nepozvala na kávu jen tak. A teď? Teď mám přijít a uklízet jim byt – za peníze.

Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na Tomáše jako malého kluka. Jak jsme spolu pekli bábovku, jak mi pomáhal věšet prádlo na balkoně v našem starém bytě na Žižkově. Vždycky byl citlivý, laskavý – aspoň ke mně. Kde se to zlomilo? Kdy se ze mě stala jen ta stará matka, kterou je potřeba zaměstnat?

Další den jsem šla do práce – dělám prodavačku v malém papírnictví na náměstí. Moje kolegyně Jana si všimla, že jsem nesvá.

„Co se děje, Marie?“ zeptala se tiše.

„Tomáš… chce, abych mu uklízela byt za peníze,“ vyhrkla jsem.

Jana se zamračila: „To bych od svých dětí nikdy nečekala. Copak neví, co všechno jsi pro něj udělala?“

Pokrčila jsem rameny. „Možná to myslí dobře. Možná mě nechce zatěžovat zadarmo… Ale stejně mě to bolí.“

Celý týden jsem přemýšlela, co mám udělat. Byla jsem naštvaná na Tomáše i na Alexandru. Ale taky na sebe – že jsem možná někde udělala chybu. Že jsem byla moc kritická k jeho volbě partnerky? Že jsem mu nedala dost prostoru? Nebo je to prostě dnešní doba – každý si platí za služby a city už nic neznamenají?

V pátek večer mi Tomáš zavolal znovu.

„Mami, promiň, jestli tě to urazilo,“ začal opatrně. „Ale Alexandra je fakt zoufalá. Má teď uzávěrku v práci a já mám noční směny v nemocnici… Nechceme tě využívat. Jen jsme si říkali, že bys mohla přijít třeba jednou týdně a my ti za to dáme něco navíc k důchodu.“

„A proč nemůžete najmout někoho cizího?“ zeptala jsem se ostře.

„Protože ti věříme,“ odpověděl tiše Tomáš.

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv předtím. Věří mi – ale ne natolik, aby mě pozvali jen tak na návštěvu? Abych byla součástí jejich života jinak než jako placená pomocnice?

Rozhodla jsem se přijmout jejich nabídku – aspoň jednou, abych zjistila, jaké to bude. V sobotu ráno jsem přišla k nim domů s taškou plnou čisticích prostředků a nervozitou v žaludku.

Alexandra otevřela dveře a kývla hlavou: „Dobrý den, Marie.“

„Dobrý den,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Byt byl moderní, chladný – všechno v bílé a šedé barvě. Nikde žádné rodinné fotky, žádné květiny na parapetu. Alexandra mi ukázala, co je potřeba udělat: „Koupelna je nejhorší, nestíhám to… A kdybyste zvládla i kuchyň…“

Cítila jsem se jako cizí člověk ve vlastním životě. Uklízela jsem pečlivě – vždycky jsem byla puntičkářka – ale v hlavě mi běžely myšlenky: Co když mě Tomáš opravdu vidí jen jako služku? Co když už nikdy nebudeme rodina?

Když jsem skončila, Alexandra mi podala obálku s penězi.

„Děkuji vám,“ řekla stroze.

Vzala jsem si ji a rychle odešla. Venku jsem se rozbrečela jako malá holka.

Doma jsem obálku položila na stůl a dlouho na ni zírala. Peníze za lásku? Peníze za mateřství? Celý večer jsem přemýšlela, jestli mám Tomášovi zavolat a říct mu, jak moc mě to bolí.

Nakonec jsem mu napsala zprávu: „Tomáši, uklidila jsem vám ráda – ale ne pro peníze. Udělala bych to i zadarmo, kdybys mě pozval jako mámu.“

Odpověď přišla až ráno: „Mami, promiň. Nechtěli jsme tě zranit. Pojďte s Alexandrou příští týden na večeři.“

Nevím, jestli se něco změní. Nevím, jestli někdy přijmu Alexandru doopravdy do rodiny nebo jestli ona přijme mě. Ale jedno vím jistě – rodinné vztahy nejsou samozřejmost a někdy bolí víc než cokoliv jiného.

Říkám si: Kde jsme jako rodina udělali chybu? Je možné najít cestu zpátky k sobě? Co byste udělali vy na mém místě?