Můj syn mi přestal zvedat telefon: Rozhodnutí, které mi změnilo život
„Proč mi zase nezvedá telefon?“ šeptala jsem si už po páté, když jsem sledovala, jak na displeji mobilu svítí jméno mého syna Petra a pod ním opět „Hovor ukončen“. V kuchyni voněla káva, ale v hrudi mě pálila úzkost. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.
„Mami, už toho nech. Nevolej mi každý den. Potřebujeme s Lenkou klid,“ řekl mi Petr naposledy, když jsme spolu mluvili. Jeho hlas byl unavený, skoro zlomený. Vím, že jsem občas až moc starostlivá – možná až vtíravá. Ale vždyť je to můj jediný syn! Po smrti manžela byl Petr celý můj svět. Vychovávala jsem ho sama, dělala jsem první poslední, aby mu nic nechybělo. A teď? Teď mě odstrčil.
Celý týden jsem se snažila ovládnout. Nevolala jsem. Neposílala zprávy. Jenže ticho bylo horší než hádky. Každý večer jsem seděla u okna a čekala, jestli se neozve aspoň on – nebo jeho žena Lenka. Ale nic.
V pátek večer už jsem to nevydržela. Sedla jsem si ke stolu, vzala mobil a napsala Lence: „Ahoj Lenko, je všechno v pořádku? Petr mi neodpovídá.“ Odpověď přišla až druhý den ráno: „Dobrý den, Marie. Petr teď potřebuje čas. Prosím, respektujte to.“
Zírala jsem na tu zprávu a v hlavě mi vířily otázky. Co se děje? Je nemocný? Mají problémy? Nebo… je to moje vina? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem jim radila, jak mají vést domácnost, jak vychovávat děti (i když žádné zatím nemají), jak by měli šetřit… Možná jsem to přehnala.
Celý víkend jsem přemýšlela, jestli mám jet za nimi do bytu na Žižkově. Nakonec zvítězila zvědavost i strach – a v pondělí ráno jsem stála před jejich dveřmi s koláčem v ruce. Dlouho nikdo neotvíral. Už jsem chtěla odejít, když se dveře rozletěly a v nich stála Lenka – bledá, s kruhy pod očima.
„Marie… proč jste tady?“ zeptala se tiše.
„Chtěla jsem jen vědět, jestli je Petr v pořádku,“ vyhrkla jsem.
Lenka zaváhala a pak mě pustila dovnitř. Byt byl tichý, neuklizený, na stole ležely prázdné hrnky od kávy. Petr seděl na gauči, vypadal hrozně – zarostlý, pohublý, oči zarudlé.
„Mami… prosím tě…“ začal, ale hlas se mu zlomil.
„Petře, co se děje?“ sedla jsem si vedle něj a vzala ho za ruku.
Chvíli bylo ticho. Pak Lenka tiše řekla: „Petr má deprese. Už několik měsíců nechodí do práce. Snažíme se to zvládnout sami… Ale vaše neustálé volání mu nepomáhá.“
Zamrazilo mě. Deprese? Můj Petr? Vždycky byl silný, veselý kluk! Jak je možné, že jsem si ničeho nevšimla?
„Proč jste mi to neřekli?“ zašeptala jsem.
Lenka se rozplakala: „Protože jste vždycky všechno řešila za něj. Nikdy jste mu nedovolila být slabý.“
Seděla jsem tam jako opařená. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Petra nutila chodit na kroužky, i když nechtěl; jak jsem mu vybírala kamarády; jak jsem mu radila s každou maličkostí i v dospělosti.
Petr se na mě podíval: „Mami… já tě mám rád. Ale potřebuju žít svůj život. Potřebuju dělat chyby a učit se z nich sám.“
Cítila jsem vinu i vztek zároveň – na sebe i na ně. Proč mi to neřekli dřív? Proč mě tak odstrčili?
Vrátila jsem se domů a celý večer brečela do polštáře. Poprvé v životě jsem si připadala zbytečná. Druhý den ráno jsem napsala Petrovi zprávu: „Omlouvám se. Budu tu pro tebe, až budeš chtít.“
Od té doby uplynuly tři týdny. Petr mi občas napíše krátkou zprávu – „Jsem v pohodě“ nebo „Dneska bylo líp“. S Lenkou jsme si zatím nevolaly vůbec.
Každý den přemýšlím: Kde je hranice mezi láskou a kontrolou? Jak poznat, kdy už svým dětem ubližujeme tím, že je chceme chránit? A hlavně – dokáže matka někdy opravdu přestat být matkou?
Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší mlčet a čekat, nebo bojovat o vztah za každou cenu?