Můžu mu někdy odpustit?

„Tak co, mami, pustíš ho dovnitř?“ ozvalo se za mnou tiché, ale napjaté šeptání mé dcery Aničky. Stála jsem před dveřmi našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, klíče v ruce se mi třásly. Za těmi dveřmi stál on – Petr. Můj manžel, který mě před dvěma lety opustil kvůli mladší kolegyni z práce. Dvanáct let jsme spolu žili, vychovávali dvě děti, plánovali dovolené na Šumavě a hádali se kvůli rozbité pračce. A pak najednou přišla ta rána. „Potkal jsem někoho jiného,“ řekl tehdy bez emocí. „Je mi líto.“

Teď tu stál s kyticí růží v ruce a očima plnýma lítosti. „Martino, prosím tě… můžeme si promluvit?“ Jeho hlas byl tichý, skoro zlomený. Anička i Honzík stáli za mnou a já cítila jejich pohledy v zádech. Všichni tři jsme byli zranění. Já nejvíc.

„Co chceš slyšet?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Že ti odpustím? Že všechno bude jako dřív?“

Petr sklopil oči. „Nečekám, že mi hned odpustíš. Ale… chybíte mi. Udělal jsem chybu. Prosím, dej mi šanci to napravit.“

V hlavě mi vířily vzpomínky na noci, kdy jsem nemohla spát a brečela do polštáře, zatímco děti spaly ve vedlejším pokoji. Na chvíle, kdy jsem musela vysvětlovat Honzíkovi, proč táta najednou není doma. Na všechny ty trapné pohledy sousedek v obchodě a soucitné poznámky kolegyň v práci: „To je hrozné, co ti udělal…“

„A co když už tě nechci zpátky?“ zeptala jsem se tiše. „Co když už jsem se naučila žít bez tebe?“

Petr mlčel. Anička mě chytila za ruku a stiskla ji. „Mami…“ zašeptala. V jejích očích byla naděje i strach.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s dětmi seděli u televize a smáli se u starých českých komedií. Na to, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví a hádali se o to, kdo bude zdobit stromeček. Ale taky na ty hádky kvůli penězům, na jeho neustálé pozdní příchody z práce a na tu chvíli, kdy jsem poprvé ucítila parfém jiné ženy na jeho košili.

„Martino,“ ozval se Petr znovu a udělal krok ke mně. „Vím, že jsem ti ublížil. Ale chci být zase s vámi. Chci být lepším tátou… i manželem.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Chtěla jsem ho obejmout a zároveň od něj utéct co nejdál. Chtěla jsem mu odpustit – ale zároveň jsem měla vztek na sebe, že o tom vůbec přemýšlím.

„A co když to zase uděláš?“ vyhrkla jsem najednou. „Co když tě zase omrzíme? Co když zase odejdeš?“

Petr se zarazil a sklopil hlavu. „Nevím, jak ti to dokázat… Ale můžu to zkusit. Každý den.“

Děti stály mezi námi jako němí svědci našeho dramatu. Honzík se tvářil vážněji než obvykle – v jeho deseti letech už toho zažil víc než dost.

„Tati…“ ozval se nesměle. „Chceš s náma zase bydlet?“

Petr si klekl k němu a objal ho. Já jen stála a dívala se na tu scénu – na rodinu, která byla rozbitá a teď se možná pokoušela slepit.

Večer jsem seděla u kuchyňského stolu a zírala do hrnku s čajem. Petr odešel do svého podnájmu s příslibem, že mi dá čas na rozmyšlenou. Děti byly potichu – Anička si kreslila a Honzík si četl komiks.

„Mami… myslíš, že by to mohlo být jako dřív?“ zeptala se Anička opatrně.

Zamyslela jsem se nad tím, co vlastně chci. Jestli chci zpátky ten starý život – nebo jestli už jsem někdo jiný. Silnější? Zraněnější? Možná obojí.

Druhý den ráno mi volala máma: „Martino, neblázni! Jak mu můžeš vůbec uvažovat o odpuštění? Vždyť tě ponížil před celou rodinou!“ Její hlas byl plný rozhořčení i strachu o mě.

„Mami, já nevím… děti ho potřebují,“ odpověděla jsem unaveně.

„A co ty? Ty ho potřebuješ?“

Ta otázka mi zněla v hlavě celý den.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Tomáš si všiml mého rozpoložení: „Marti, jsi v pohodě? Jestli chceš, můžeme zajít na kafe…“

Zavrtěla jsem hlavou: „Díky, dneska nemám náladu.“

Večer přišla SMS od Petra: „Myslím na tebe i na děti. Prosím tě, dej mi šanci.“

Seděla jsem dlouho do noci a přemýšlela o tom všem – o bolesti i naději, o minulosti i budoucnosti. O tom, jestli dokážu odpustit člověku, který mě tak hluboce zranil.

A tak tu teď sedím u okna našeho bytu a dívám se na světla města pod sebou. V hlavě mi zní jediná otázka: Může člověk opravdu odpustit zradu? A pokud ano… stojí za to riskovat znovu zlomené srdce?