Na mateřské, ne zadarmo: Když rodina nevidí hranice

„Lucie, vždyť jsi doma, tak co by ti to udělalo?“ slyším hlas svého manžela Petra, který se snaží být klidný, ale v jeho očích vidím netrpělivost. V ruce držím malou Aničku, která mi právě usnula na rameni po hodinovém pláči. V kuchyni za mnou stojí švagrová Jana, její tvář je napjatá a pohled upřený na mě, jako bych byla poslední překážkou v jejím plánu.

„Jano, já mám dvě malé děti. Sama sotva zvládám domácnost a teď ještě tvůj Matýsek? To není fér,“ snažím se vysvětlit, ale vím, že to bude marné. Jana protočí oči a s povzdechem si založí ruce na prsou.

„Ale Luci, vždyť jsi na mateřské! Já musím zpátky do práce, jinak mě vyhodí. A ty přece můžeš být doma s dětmi. Matýsek je hodný, nebude ti dělat problémy.“

Cítím, jak mi stoupá krev do tváří. Už několik týdnů se snažím balancovat mezi péčí o novorozenou Aničku a tříletého Filípka, který právě prochází obdobím vzdoru. Každý den je pro mě boj – o klid, o chvíli pro sebe, o pocit, že jsem dobrá máma. A teď mám být ještě chůvou pro cizí dítě jen proto, že jsem „doma“?

Petr se ke mně nakloní a šeptá: „Prosím tě, udělej to pro mě. Jana to teď fakt potřebuje.“

V tu chvíli mám chuť křičet. Proč je moje potřeba odpočinku nebo vlastní rodiny méně důležitá než Janina práce? Proč mám být já ta, která vždycky ustoupí? V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem musela dát stranou své plány kvůli rodině – když jsme se stěhovali k Petrovi do bytu jeho rodičů, když jsem musela opustit práci kvůli těhotenství, když jsem celé léto vařila pro všechny na chalupě místo toho, abych si užila chvíli klidu.

„Ne,“ řeknu tiše, ale pevně. „Omlouvám se, ale nezvládnu to. Potřebuju se starat o svoje děti a sama sebe.“

Jana se zatváří uraženě. „Takže mi prostě nepomůžeš? Víš vůbec, jak těžké je najít hlídání? Všichni říkají, jak jsou matky na mateřské líné a jenom si užívají volna…“

Cítím slzy v očích – ne z lítosti nad Janou, ale z bezmoci. Vím, že mě teď rodina bude pomlouvat. Že budu ta špatná, co odmítla pomoc vlastní švagrové. Ale vím taky, že kdybych souhlasila, ztratila bych poslední zbytky energie i sebeúcty.

Petr mě později večer najde v ložnici. Sedím na posteli a hladím Aničku po vláskách.

„Luci… promiň. Já vím, že toho máš hodně. Ale Jana je moje sestra…“

„A já jsem tvoje žena,“ přeruším ho tiše. „Tvoje rodina. A tvoje děti jsou taky tvoje odpovědnost.“

Petr si povzdechne a sedne si vedle mě.

„Já jen… nechci mezi vámi rozbroje.“

„Ale co já?“ ptám se zoufale. „Kdo myslí na mě? Na to, že už nemůžu? Že potřebuju taky někdy vypnout?“

Petr mlčí. Vím, že mě slyší – poprvé za dlouhou dobu.

Dny plynou a napětí v rodině houstne. Jana mi přestala volat i psát. Tchyně mi při nedělním obědě ledabyle podává talíř a šeptá: „Měla bys být víc ochotná.“ Filípek si hraje s autíčky pod stolem a já cítím pohledy všech kolem sebe.

Začínám pochybovat – nejsem opravdu sobecká? Měla bych být víc jako moje máma, která vždycky pomohla každému? Ale pak si vzpomenu na její unavené oči a tiché povzdechy večer v kuchyni.

Jednou večer mi volá kamarádka Martina.

„Luci, slyšela jsem od Jany… prý jsi jí odmítla pohlídat Matýska?“

„Ano,“ odpovídám tiše.

„A víš co? Udělala jsi dobře! Taky jsem byla na mateřské a všichni si mysleli, že mám moře času. Ale nikdo neviděl ty kruhy pod očima a pocit vyhoření.“

Její slova mě zahřejí u srdce. Nejsem sama.

Začínám si víc stát za svým rozhodnutím. Když mě Petr příště požádá o něco podobného, řeknu mu jasně: „Moje mateřská není služba pro celou rodinu.“

A tak tu sedím večer u okna s hrnkem čaje a dívám se do tmy nad Prahou. Přemýšlím: Proč je u nás pořád samozřejmé, že žena na mateřské je volná pro všechny ostatní? Kdy začneme respektovat hranice druhých – i těch nejbližších?

Možná nejsem dokonalá manželka ani švagrová. Ale jsem máma svých dětí – a to je teď moje nejdůležitější role.

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné říct rodině ne – i když vás to stojí vztahy?