Na pokraji sil: Rozhodnutí, které mě roztrhalo na kusy

„Mami, prosím tě, musíš si vzít léky,“ šeptám tiše, zatímco se snažím udržet hlas klidný. Maminka sedí na pohovce, oči upřené do prázdna. Její ruce se třesou a já vím, že dneska to bude zase těžké. V kuchyni cinkne hrnek – to je sestra Jana, která už od rána chodí po bytě jako duch a dává mi najevo, že všechno dělám špatně.

„Kdybys jí dávala ty prášky včas, nebyla by teď takhle,“ procedí mezi zuby a ani se na mě nepodívá. V tu chvíli mám chuť křičet. Ale místo toho jen sevřu čelist a polknu další dávku viny. Jsem prostřední dítě. Vždycky jsem byla ta, která spojuje, která ustupuje. Ale teď už nemám sílu.

Maminka nás měla pozdě – mně bylo třicet, když mi poprvé řekla, že se bojí stáří. Tehdy jsem jí slíbila, že se o ni postarám. Jenže nikdo mi neřekl, jaké to bude. Že budu muset měnit pleny, že budu poslouchat výčitky od sourozenců a že budu sledovat, jak žena, která mě naučila číst, zapomíná moje jméno.

Bratr Petr přijíždí jednou za měsíc. Vždycky přiveze kytku a tváří se důležitě. „Musíme to nějak vyřešit,“ řekne pokaždé a pak zase zmizí do svého světa. Jana je naštvaná na všechny – na mě, na Petra, na maminku i na život. Já jsem jen unavená.

Dneska je ale něco jinak. Dneska už nemůžu dál. V noci jsem brečela do polštáře a ráno jsem si uvědomila, že už nejsem schopná ani vstát z postele bez pocitu zoufalství. Když jsem šla pro rohlíky do sámošky na rohu, potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Vy jste nějaká bledá, děvče,“ řekla mi a já se rozbrečela přímo před ní.

„Já už to nezvládám,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Maminka potřebuje víc péče, než jí můžu dát.“

Paní Novotná mě vzala za ruku a řekla: „Nebojte se požádat o pomoc. Není to ostuda.“

Celý den mi ta slova zněla v hlavě. Není to ostuda? V naší rodině se o staré lidi vždycky staralo doma. Domov důchodců byl sprosté slovo. Ale co když už opravdu nemůžu?

Večer jsme seděli s Janou u stolu. Maminka spala v pokoji vedle a já jsem cítila, jak se mi třesou ruce.

„Jano,“ začala jsem opatrně, „myslím, že bychom měli začít hledat nějaký domov pro maminku.“

Jana se na mě podívala s nenávistí v očích. „Ty ji chceš odložit? Po všem, co pro nás udělala?“

„Nechci ji odložit! Ale už to nezvládám sama! Ty tu nejsi pořád, Petr taky ne… Já už nemůžu!“

„Tak si najdi pečovatelku! Nebo si vezmi volno v práci! Ale domov? To bych jí nikdy neudělala!“

Slzy mi stékaly po tvářích a já jsem nevěděla, co říct. V tu chvíli přišel Petr – jako vždycky v nejhorší možný moment.

„Co se tu děje?“ zeptal se otráveně.

„Tvoje sestra chce dát mámu do domova,“ vyštěkla Jana.

Petr si povzdechl a posadil se ke stolu. „Možná má pravdu,“ řekl tiše. „Já taky nevím, jak dál.“

Nastalo ticho. Každý z nás byl zavřený ve své bolesti a strachu.

Další dny byly jako zlý sen. Hledali jsme informace o domovech pro seniory – Jana trucovala a odmítala se bavit, Petr byl pasivní a já jsem obvolávala zařízení po celé Praze i okolí. Všude čekací lhůty, všude plno… A všude stejný pocit selhání.

Jednoho dne jsem seděla u maminky na posteli a držela ji za ruku.

„Mami…“ zašeptala jsem. „Já už nevím, co mám dělat.“

Maminka se na mě podívala těma svýma unavenýma očima a najednou byla chvíli zase tou ženou, kterou si pamatuju z dětství.

„Neboj se o mě tolik,“ řekla tiše. „Já vím, že mě máš ráda.“

V tu chvíli jsem pochopila, že někdy musíme udělat těžké rozhodnutí nejen kvůli sobě, ale i kvůli těm, které milujeme.

Nakonec jsme našli místo v menším zařízení na okraji města. První den byl hrozný – maminka plakala a já s ní. Jana mi nepromluvila ani slovo několik týdnů. Petr zmizel úplně.

Ale po čase jsem viděla, že maminka má kolem sebe lidi, kteří jí rozumí a umí jí pomoct lépe než já sama doma. Začala se usmívat častěji než předtím.

Já jsem si konečně mohla dovolit nadechnout se bez výčitek svědomí.

Dneska už vím, že někdy je láska i o tom pustit toho druhého tam, kde mu bude líp – i když to bolí.

Občas si ale pořád kladu otázku: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla bojovat víc? Co byste udělali vy na mém místě?