Na prahu padesáti pěti: Když láska vyprchá a zůstane jen ticho

„Proč už se na mě nikdy neusměješ, Petře?“ zeptala se mě Jana, když jsme seděli naproti sobě u kuchyňského stolu. Byl pátek večer, v televizi běžely zprávy a za oknem se pomalu stmívalo. Místo odpovědi jsem jen pokrčil rameny a upil si z hrnku s vlažným čajem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už několik měsíců necítím nic – ani radost, ani smutek, jen prázdno.

Jana byla mou ženou třicet let. Společně jsme vychovali dvě děti, postavili dům na okraji Plzně a přežili všechny ty běžné české starosti – hypotéku, nemocné rodiče, pubertu dětí i ztrátu zaměstnání. Vždycky jsem si myslel, že naše manželství je pevné jako skála. Ale teď, když děti odešly z domu a my zůstali sami, začalo mě dusit ticho mezi námi.

Začalo to nenápadně. Jana si všimla, že jsem častěji zamyšlený, že se vyhýbám dotekům i společným večerům. „Petře, co se děje?“ ptala se mě opakovaně. „Nic,“ odpovídal jsem pokaždé. Ale pravda byla taková, že jsem se bál jí říct, co cítím – nebo spíš necítím.

Jednoho večera jsem seděl v obýváku a díval se na staré fotky. Jana na nich byla mladá, usměvavá, plná života. Já vedle ní s dětmi v náručí. Najednou mi došlo, že ten člověk na fotce už nejsem já. Kde se stala chyba? Kdy jsme se od sebe vzdálili natolik, že už si nemáme co říct?

Začal jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za městem. Tam jsem přemýšlel o svém životě. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsme s Janou plánovali budoucnost a smáli se spolu nad každou maličkostí. Teď jsme spolu žili spíš jako spolubydlící než jako partneři. Každý den stejný rituál: práce, večeře, televize, spánek. Žádná vášeň, žádná touha něco měnit.

Jednou večer jsem se svěřil svému nejlepšímu kamarádovi Karlovi u piva v hospodě U Švejka. „Hele, Karle, já už Janu nemiluju,“ řekl jsem tiše. Karel se na mě dlouze podíval a pak řekl: „Tohle je těžký, Petře. Ale nejsi první ani poslední. Jen si rozmysli, jestli to chceš říct nahlas.“

Doma jsem pak dlouho seděl v autě před domem a přemýšlel nad jeho slovy. Mám právo odejít? Mám právo rozbít všechno, co jsme spolu vybudovali? Nebo mám zůstat a předstírat city, které už necítím?

Jana začala být podezřívavá. Jednou večer mi prohledala telefon. „Máš někoho?“ zeptala se s pláčem v očích. „Nemám,“ odpověděl jsem popravdě. „Tak proč jsi tak studený?“ křičela na mě zoufale. Nedokázal jsem jí vysvětlit, že problém není v jiné ženě, ale ve mně samotném.

Naše hádky byly čím dál častější. Děti si toho všimly při nedělním obědě. „Tati, co se děje?“ ptala se dcera Lucie. „Nic,“ zalhal jsem znovu. Ale v očích dětí jsem viděl strach – strach z toho, že se jejich rodiče rozvedou.

Jednoho dne mi Jana oznámila: „Pokud chceš odejít, tak odejdi. Ale řekni mi to narovinu.“ Seděl jsem mlčky a díval se na ni. Byla unavená, smutná a zlomená. V tu chvíli mi jí bylo líto víc než kdy jindy.

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem pochopit sám sebe. Psycholog mi řekl: „Pane Nováku, někdy je lepší odejít než zůstat ze soucitu.“ Ale jak to říct Janě? Jak jí vysvětlit, že už ji nemiluju? Že chci začít znovu – i když nevím jak a s kým?

Jednoho rána jsem sbalil pár věcí do tašky a napsal Janě dopis: „Odpusť mi, ale musím odejít. Nechci ti dál ubližovat svou přítomností.“ Když jsem odcházel z domu, slyšel jsem její pláč za dveřmi.

První týdny byly peklo. Cítil jsem úlevu i vinu zároveň. Děti mi nevolaly, Jana mi nepsala. Byl jsem sám v malém bytě na Slovanech a přemýšlel nad tím, jestli jsem udělal správně.

Po několika měsících mi zavolala Lucie: „Tati, mamka je na tom špatně. Proč jsi to udělal?“ Nedokázal jsem jí odpovědět jinak než: „Promiň.“

Dnes je to rok od mého odchodu. Jana si našla nové koníčky a začala chodit na jógu s kamarádkami. Děti mi pomalu odpouštějí. Já sám stále hledám smysl života – někdy mám pocit svobody, jindy mě tíží samota.

Možná jsem zbabělec, možná jen člověk toužící po štěstí. Ale stále si kladu otázku: Máme právo odejít od někoho jen proto, že už necítíme lásku? Nebo je správnější zůstat a žít ve lži? Co byste udělali vy?