Na rozcestí srdce: Ivanův boj mezi věrností a pokušením

„Ivane, kde jsi byl tak dlouho?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřel dveře bytu. Martina stála u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a její hlas byl napjatý jako struna. V tu chvíli jsem měl chuť všechno říct – přiznat, že jsem zůstal v práci déle ne kvůli uzávěrce, ale kvůli Lence. Jenže místo toho jsem zalhal: „Měli jsme poradu, protáhlo se to.“

Ta lež mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem si sedl ke stolu a Martina přede mě postavila talíř s gulášem. Děti už spaly. Bylo ticho, jen tikot hodin a moje svědomí. Věděl jsem, že to není poprvé, co jsem něco zatajil. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát šlo o city.

Lenka přišla do naší firmy před půl rokem. Byla jiná než ostatní – otevřená, vtipná, vždycky měla co říct. Začali jsme spolu chodit na obědy, nejdřív jen tak, pak častěji. Smáli jsme se stejným vtipům, rozuměli si beze slov. Jednou večer jsme zůstali v kanceláři sami. „Ivane, proč jsi pořád tak vážný?“ zeptala se a já najednou cítil, že jí můžu říct všechno. O práci, o únavě, o tom, jak se doma někdy cítím neviditelný.

„Martina je skvělá,“ řekl jsem jí tehdy. „Ale někdy mám pocit, že už mě nevidí.“ Lenka mlčela a jen se na mě dívala těma svýma hnědýma očima. V tu chvíli jsem měl chuť ji obejmout. Neudělal jsem to. Ale od té doby už nic nebylo jako dřív.

Začal jsem se vymlouvat doma častěji. Martina si toho všimla. „Poslední dobou jsi nějaký jiný,“ řekla jednou večer, když jsme spolu seděli u televize. „Je něco, co bych měla vědět?“

„Ne, jen práce,“ odpověděl jsem rychleji, než bych chtěl. Viděl jsem v jejích očích stín pochybnosti.

Jednoho dne mi Lenka napsala: „Nechceš po práci na víno?“ Srdce mi bušilo jako splašené. Věděl jsem, že bych měl odmítnout. Ale místo toho jsem napsal: „Rád.“

Seděli jsme v malé vinárně na Vinohradech a smáli se jako dva puberťáci. Když jsme vycházeli ven, Lenka mě vzala za ruku. „Ivane…“ zašeptala a já ji políbil. Bylo to krátké, ale všechno se tím změnilo.

Cestou domů jsem měl pocit, že se dusím. V hlavě mi běžely Martiny slzy, kdyby to zjistila. Doma bylo ticho. Martina už spala. Sedl jsem si do kuchyně a díval se do tmy.

Další dny byly jako zlý sen. Lenka mi psala zprávy plné citu, já je četl a pak mazal. Doma jsem byl podrážděný, děti si toho všimly. „Tati, proč jsi pořád smutný?“ ptala se malá Anička.

Jednoho večera mě Martina zastavila ve dveřích ložnice: „Ivane, já už to takhle dál nezvládnu. Jsi duchem úplně jinde. Prosím tě, řekni mi pravdu.“

Stál jsem tam a nevěděl, co říct. Hlavou mi běželo tisíc výmluv, ale žádná nebyla dost dobrá.

„Martino… já…“ začal jsem a hlas se mi zlomil.

„Je v tom někdo jiný?“ zeptala se tiše.

Mlčel jsem. To ticho bylo horší než jakýkoli křik.

Martina odešla do obýváku a já zůstal stát v ložnici jako přikovaný. V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o tom, kde se to všechno pokazilo. Kdy jsem přestal být tím Ivanem, kterého si Martina vzala? Proč mi nestačilo to, co mám doma?

Ráno bylo všechno ještě horší. Martina byla chladná a odtažitá. Děti cítily napětí a byly neklidné.

V práci jsem se snažil chovat normálně, ale Lenka poznala, že něco není v pořádku.

„Co se děje?“ zeptala se při obědě.

„Nemůžu takhle dál,“ řekl jsem upřímně poprvé za dlouhou dobu. „Mám rodinu… děti… nemůžu je ztratit.“

Lenka sklopila oči: „Já vím… promiň.“

Cestou domů jsem měl pocit úlevy i smutku zároveň. Věděl jsem ale, že to nejhorší mě teprve čeká.

Doma mě čekala Martina s kufrem u dveří.

„Odjíždím k mámě,“ řekla bez emocí. „Potřebuju čas.“

Chtěl jsem ji zastavit, obejmout ji a prosit o odpuštění. Ale věděl jsem, že teď už slova nestačí.

Dny bez Martiny byly prázdné a dlouhé. Děti plakaly po mámě a já si uvědomil, jak moc mi chybí její přítomnost – i ty obyčejné hádky o nesmysly.

Jednou večer mi zavolala: „Ivane… můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v parku pod kaštany, kde jsme kdysi chodili na první rande.

„Proč jsi mi to udělal?“ zeptala se tiše.

„Nevím… byl jsem hloupý… hledal jsem něco nového… ale teď vím, že chci jen tebe,“ řekl jsem upřímně.

Martina mlčela dlouho. Pak řekla: „Nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit.“

Chodil jsem domů sám ještě několik týdnů. Každý den jsem si kladl otázku: Má smysl bojovat o vztah, když jednou praskne důvěra? Dá se vůbec odpustit?

Dnes už je to rok od té noci, kdy Martina poprvé odešla. Snažíme se začít znovu – pomalu a opatrně. Někdy mám pocit, že jsme silnější než dřív; jindy zase cítím propast mezi námi.

Ale jedno vím jistě: nikdy už nechci ztratit to nejcennější kvůli chvilkovému poblouznění.

A tak se ptám vás – dá se vůbec úplně odpustit? Nebo je jednou zlomené srdce navždy poznamenané?