Návštěvy u babičky: Proč už děti netěší staré časy?

„Mami, kdy už pojedeme domů?“ ozvalo se zpoza rohu obýváku, kde se moje dcera Anička už půl hodiny přehrabovala v krabici starých panenek. Syn Honzík seděl na gauči s mobilem v ruce a tvářil se otráveně. Babička Marie, moje máma, právě přinesla na stůl talíř s buchtami a s úsměvem, který se jí ale v koutcích rtů třásl, řekla: „Děti, pojďte si dát, ještě teplé.“

Nikdo se ani nehnul. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť já sama jsem jako malá u babičky trávila celé prázdniny! Sestavovali jsme domečky z polštářů, hráli pexeso, chodili na zahradu trhat rybíz. Teď mám pocit, že moje děti tu trpí. A já s nimi. Sedím mezi dvěma světy – mezi svojí mámou, která nechápe, proč už její vnoučata netěší staré hry a buchty, a svými dětmi, které by nejradši seděly doma u tabletu nebo šly do aquaparku.

„Petro, co kdybychom šli na procházku do lesa?“ navrhla máma tiše, když jsme spolu myly nádobí. „Víš, jak jste tam jako malá sbírala šišky?“

„Mami, dneska už to děti nebaví,“ odpověděla jsem unaveně. „Oni chtějí něco jiného.“

„A co tedy chtějí?“ zeptala se máma a v očích jí probleskla bolest. „Já už nevím, jak je zabavit.“

Zamrazilo mě. Uvědomila jsem si, že nejsem jediná, kdo je z toho všeho smutný. Moje máma se snaží, ale svět se změnil. Děti mají jiné zájmy, jiné tempo. A já nevím, jak mezi těmi dvěma světy najít most.

Večer jsem seděla v dětském pokoji a slyšela tlumené hlasy z kuchyně. Anička si stěžovala Honzíkovi: „Tady není Wi-Fi a ty panenky jsou divný.“ Honzík jen pokrčil rameny: „Aspoň že máme mobily.“

Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Jak jsme s bratrancem Tomášem stavěli bunkr pod stolem a babička nám nosila kakao. Jak jsme se smáli, když jsme hráli Člověče, nezlob se! Proč to dnes nejde?

Druhý den ráno jsem si sedla s mámou ke kávě. „Mami, možná bychom mohly zkusit něco nového. Co kdybychom dětem ukázaly něco z tvých koníčků? Třeba pečení nebo háčkování?“

Máma zavrtěla hlavou: „To je nebaví. Zkoušela jsem to minule.“

„A co kdybychom jim dali na starost nějaký úkol? Třeba postavit ptačí budku nebo něco vyrobit?“ navrhla jsem.

Máma se zamyslela: „To by možná šlo… Ale musíš mi pomoct.“

A tak jsme společně připravily malý projekt – výrobu ptačí budky ze starých prken v kůlně. Honzík nejdřív protestoval: „To je nuda.“ Ale když dostal do ruky kladivo a hřebíky, začal ho to bavit. Anička natírala budku barvami a smála se, když jí kapka barvy spadla na nos.

Odpoledne jsme šli všichni společně do lesa pověsit budku na strom. Babička vyprávěla historky o tom, jak kdysi s dědou pozorovali sýkorky. Děti poslouchaly a poprvé za dlouhou dobu jsem viděla v jejich očích zájem.

Večer jsme seděli u stolu a hráli pexeso. Honzík sice chvíli brblal, ale nakonec ho to chytlo. Anička se smála a babička zářila štěstím.

Ale vím, že to není vyřešené navždy. Pokaždé to bude chtít nový nápad, nový most mezi generacemi. Moje máma se snaží držet krok s dobou, ale někdy ji to bolí. A já mám strach – co když jednou moje děti nebudou chtít jezdit ani ke mně?

Možná je tohle otázka pro nás všechny: Jak najít společnou řeč mezi generacemi? Jak zachovat rodinné tradice a přitom respektovat nové zájmy dětí? Co byste poradili vy?