Nečekaný host, zarostlá zahrada a nové srdce: Příběh o Haně z Brna

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vkročila do kuchyně. Taška s nákupem mi sklouzla z ruky a jablka se rozkutálela po podlaze. Cizí muž seděl u našeho stolu, popíjel z mého hrnku a tvářil se, jako by byl doma. Máma, Alena, stála vedle něj, ruce nervózně sepjaté před sebou, oči sklopené.

„Haničko, to je pan Novotný…“ začala tiše.

„Pan Novotný? A proč pije moji kávu?“ zvýšila jsem hlas. V hlavě mi hučelo. Bylo mi třicet čtyři, žila jsem s mámou v našem starém bytě v Brně-Žabovřeskách od té doby, co táta odešel za jinou. Máma byla vždycky opatrná, uzavřená. A teď tu sedí cizí chlap a ona se tváří, jako by to byla největší samozřejmost na světě.

„Já… promiň, nechtěla jsem tě takhle překvapit,“ špitla máma a rychle se otočila ke dřezu. Pan Novotný se na mě usmál, ale jeho úsměv byl spíš omluvný než vítězný.

„Dobrý den, Hanko. Omlouvám se, že jsem tady takhle neohlášeně… Vaše maminka mě pozvala na kávu. Prý jste v práci.“

„Byla jsem v práci. Ale teď jsem doma,“ procedila jsem mezi zuby a začala sbírat jablka. Všechno ve mně vřelo. Proč mi máma nic neřekla? Proč mě zatahuje do svého nového života bez mého vědomí?

Ten den jsem se zavřela ve svém pokoji a odmítala vyjít ven. Slyšela jsem tlumené hlasy z kuchyně, smích, cinkání lžiček. Bylo to poprvé po letech, co jsem slyšela mámu smát se tak upřímně. A místo abych cítila radost, bodalo mě to u srdce.

Další dny byly plné ticha a napětí. Máma chodila po špičkách, snažila se mi vyhýbat pohledem. Já zase předstírala, že mám spoustu práce a večery trávila u počítače nebo s knihou. Ale v hlavě mi pořád běžela stejná otázka: Proč mi to udělala?

Jednoho rána jsem ji našla sedět na balkoně s hrnkem čaje. „Haničko, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se opatrně.

„Jestli jde o pana Novotného, tak nemusíš…“

„Ale já chci,“ přerušila mě. „Vím, že jsi naštvaná. Ale já už nechci být sama.“

Zamrazilo mě. Sama? Copak nestačím? Copak já nejsem dost?

„Celý život jsem žila pro tebe,“ pokračovala tiše. „Ale teď bych chtěla žít i pro sebe.“

Nemohla jsem jí odpovědět. Vstala jsem a odešla do práce dřív než obvykle.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si toho všimli – dokonce i šéfová Jana se mě ptala, jestli je všechno v pořádku. Jenže jak vysvětlit, že se cítím zrazená vlastní matkou?

Jednoho odpoledne jsem šla domů jinou cestou a zastavila se před naším domem. Zahrada byla zarostlá plevelem, staré růže už dávno nekvetly a jabloň měla větve až k zemi. Najednou mě napadlo: možná bych mohla začít tady. Něco změnit.

Druhý den jsem si vzala volno a pustila se do práce na zahradě. Hrabat listí, stříhat větve, vytrhávat plevel – bylo to fyzicky náročné, ale uklidňující. Každý pohyb mi pomáhal vybít vztek i smutek.

Máma mě pozorovala z okna. Večer přišla ven s konvicí limonády.

„Můžu ti pomoct?“ zeptala se nesměle.

Pokrčila jsem rameny. „Jestli chceš.“

A tak jsme mlčky pracovali vedle sebe. Po chvíli začala máma povídat o svém dětství na vesnici u Vyškova, o tom, jak její táta sázel stromy a ona mu pomáhala zalévat záhony. Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvily o něčem jiném než o nákupu nebo účtech.

Za pár týdnů byla zahrada k nepoznání. Růže znovu rozkvetly a jabloň měla první malé plody. Máma byla šťastnější – a já si uvědomila, že její štěstí nemusí být na úkor mého.

Jednou večer přišel pan Novotný znovu na návštěvu. Tentokrát už jsem mu nabídla kávu sama.

„Děkuju,“ usmál se vděčně.

Seděli jsme všichni tři na balkoně a povídali si dlouho do noci. Poprvé jsem měla pocit, že jsme rodina – i když jiná než dřív.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké pustit někoho nového do svého života? A proč máme pocit, že když někdo najde štěstí jinde, znamená to naši prohru? Možná je čas naučit se odpouštět – sobě i druhým.

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste přijmout nového člověka do své rodiny?