„Nechci tě tu už vidět, mami“ – Jak jedno křivé obvinění roztrhalo naši rodinu

„Nechci tě tu už vidět, mami.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co za mnou Tomáš zabouchl dveře. Stála jsem na chodbě jeho panelákového bytu v Brně, v ruce igelitku s domácím koláčem, který jsem pekla pro malého Davídka. Ruce se mi třásly a koláč mi málem vypadl. Slyšela jsem tlumené hlasy za dveřmi – jeho žena Petra na něj syčela něco o tom, že „tohle už překročilo všechny meze“.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo mi šedesát tři let a nikdy jsem si nepřipadala tak zbytečná a nechtěná. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Po smrti manžela jsem žila hlavně pro Tomáše a jeho rodinu. Každý pátek jsem chodila hlídat Davídka, abych Petře ulevila. Nikdy jsem si nestěžovala, i když mě bolela záda nebo jsem byla unavená z práce v knihovně.

A teď? Teď mě moje vlastní dítě vyhodilo z bytu. Kvůli lži.

Všechno začalo minulý týden. Byla jsem u nich doma, Petra byla nervózní, protože měla jít na důležitý pohovor. Hlídala jsem Davídka, hráli jsme si s kostkami. Když se Petra vrátila, byla rozčílená. „Kde je moje peněženka?“ ptala se hned mezi dveřmi. Pomohla jsem jí hledat – nakonec ji našla pod polštářem na gauči. Jenže pak přišla ta osudová věta: „Chybí mi tři tisíce.“

Zamrazilo mě. „To je nějaký omyl, Petro,“ řekla jsem tiše.

„Nikdo jiný tu nebyl,“ odsekla a podívala se na mě s podezřením v očích.

Tomáš přišel domů až večer. Nejdřív se mnou mluvil normálně, ale pak za mnou přišel do kuchyně. „Mami, Petra říká, že ti chybí peníze. Nevíš o tom něco?“

Byla jsem v šoku. „Tomáši, přísahám, že bych si nikdy nic nevzala! Vždyť víš, jak tě mám ráda…“

Ale on se na mě díval cizíma očima. „Já nevím, mami. Petra by si to nevymyslela.“

Ten večer jsem odešla domů s pocitem, že se něco zlomilo. Doufala jsem, že se to vysvětlí. Ale místo toho mi druhý den přišla zpráva: „Mami, radši teď nějakou dobu nechoď.“

Celý týden jsem nespala. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na Tomášovo dětství – jak jsme spolu chodili krmit kachny do Lužánek, jak jsme pekli perníčky na Vánoce… Nikdy by mě nenapadlo, že přijde den, kdy mi nebude věřit.

V pátek ráno jsem to nevydržela a šla za nimi. Chtěla jsem jim vysvětlit, že bych nikdy nic neukradla. Petra mi otevřela jen na řetízek.

„Co chceš?“ zeptala se ledově.

„Petro, prosím tě… Já bych ti nikdy nic nevzala. Muselo se to stát nějak jinak…“

„Nech toho,“ přerušila mě. „Tomáš ti už všechno řekl.“

Za ní se objevil Tomáš s Davídkem v náručí. Malý na mě mával ručičkou a volal: „Babi!“ Ale Tomáš mě jen probodl pohledem.

„Nechci tě tu už vidět, mami,“ řekl tiše.

A pak zabouchl dveře.

Zůstala jsem stát na chodbě jako opařená. Slyšela jsem za dveřmi Petřin hlas: „Vidíš? Říkala jsem ti to.“

Domů jsem šla jako ve snách. Doma mě čekal prázdný byt a ticho, které mě dusilo. Celý víkend jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má ještě smysl žít.

V pondělí ráno mi volala sestra Jana. „Co se děje? Tomáš mi psal divnou zprávu…“

Všechno jsem jí vyklopila mezi vzlyky. Jana mě vyslechla a pak řekla: „Tohle si nenech líbit! Zavolej Tomášovi ještě jednou.“

Zkoušela jsem to – nezvedal mi telefon. Psala jsem mu zprávy: „Prosím tě, věř mi…“ Odpověď žádná.

Začala jsem chodit po bytě jako lev v kleci. Každý kout mi připomínal Tomáše – jeho dětské kresby na lednici, fotky z dovolené v Krkonoších… Nemohla jsem tomu uvěřit.

Po týdnu mi Jana navrhla, abych šla za Petrou do práce a zkusila si s ní promluvit mezi čtyřma očima. Vydala jsem se tedy do její kanceláře na magistrátu.

„Petro, prosím tě…“ začala jsem hned ve dveřích.

Zvedla oči od počítače a zamračila se: „Tady nemám čas řešit tvoje problémy.“

„Já jen chci vědět proč… Proč jsi to udělala?“

Chvíli mlčela a pak šeptla: „Protože už tě mám dost! Pořád se pleteš do našeho života! Tomáš tě poslouchá víc než mě… Tak aspoň teď má klid.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Takže jí vůbec nešlo o peníze? Jen mě chtěla odstranit?

Odešla jsem domů s pocitem naprosté bezmoci a zrady. Celé týdny jsem žila jako ve zlém snu – bez kontaktu s rodinou, bez vnoučka… Nikdo z okolí mi nevěřil, protože Petra všude rozhlásila svou verzi příběhu.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu se učila žít sama pro sebe. Ale každý večer před spaním si kladu stejnou otázku: Proč je tak snadné uvěřit lži a tak těžké odpustit pravdu? Myslíte si, že mám ještě šanci získat zpátky svého syna a vnoučka? Co byste dělali na mém místě?