„Nechci tě ztratit, mami“: Příběh o rozpolcenosti mezi vlastní rodinou a rodinou manžela

„Tohle jsem od tebe nečekala, Aničko! Já tě nerodila proto, abys byla cizí dceři!“ křičela máma a její hlas se mi zarýval hluboko pod kůži. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Venku bylo šedivo, listopadová Praha, a já měla pocit, že se mi celý svět hroutí pod nohama.

„Mami, prosím tě, pochop mě…“ snažila jsem se šeptem, ale ona mě nenechala domluvit.

„Pochopit co? Že místo vlastní matky běháš kolem té staré ženské? Vždyť ona tě ani nemá ráda! Vždycky tě pomlouvala, vždycky ti házela klacky pod nohy. A ty jí teď utíráš zadek? To je tvoje vděčnost?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její slova. V hlavě mi běžely obrazy posledních měsíců: jak sedím u postele paní Novotné, mé tchyně, a držím ji za ruku, když má bolesti. Jak jí vařím polévku, jak jí čtu z knížky, protože už sama nevidí na písmenka. Jak se snažím být trpělivá, i když mě někdy odbude nebo na mě křičí, protože už ani neví, kdo jsem.

„Mami… ona je nemocná. Nemá nikoho jiného. Petr je pořád v práci, děti mají školu… Nemůžu ji nechat samotnou,“ šeptám zoufale.

Máma si odfrkne a založí ruce na prsou. „A co já? Já jsem kdo? Já jsem tvoje matka! Já jsem tě vychovala sama, když ten tvůj otec utekl za jinou. Já jsem tady byla vždycky! A teď? Teď jsi cizí!“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem věděla, že máma je na mě závislá. Že jí chybí někdo, komu by mohla všechno říct. Ale nikdy jsem si nemyslela, že mi to bude vyčítat takhle naplno.

Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak jsme spolu seděly u stolu a jedly chleba s máslem, protože na víc nebylo. Jak jsme se smály u televize, když běžel Arabela. Jak jsme spolu plakaly, když táta odešel a už se nikdy nevrátil.

A teď tu stojím jako dospělá žena a nevím, komu vlastně patřím.

Petr přišel domů pozdě večer. Děti už spaly a já seděla v obýváku s hlavou v dlaních. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Byla tu máma,“ řekla jsem jenom.

Petr si povzdechl. „Zase ti vyčítala tchyni?“

Přikývla jsem. „Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že se roztrhnu napůl.“

Petr si ke mně sedl a vzal mě za ruku. „Já vím, že je to těžké. Ale bez tebe by máma nepřežila ani týden. A moje máma… já bych to nezvládl.“

„Ale co když tím ztrácím svoji mámu?“ zašeptala jsem.

Petr mlčel. Věděla jsem, že mi nemůže odpovědět.

Další den jsem šla za mámou s krabicí koláčů z cukrárny U Hrdličků. Seděla u okna a pletla svetr pro moji dceru Barunku.

„Mami… promiň mi včerejšek,“ začala jsem opatrně.

Neodpověděla hned. Jenom dál pletla a dívala se ven na šedé sídliště.

„Víš… já mám strach,“ řekla nakonec tiše. „Bojím se, že tě ztratím. Že už nebudeš moje.“

Sedla jsem si k ní a chytila ji za ruku. „Nikdy tě neztratím, mami. Ale musím být i tam… Petr mě potřebuje. Děti mě potřebují. A jeho máma… je taky rodina.“

Máma si utřela slzu a podívala se na mě poprvé do očí. „Já vím… jenom je to těžké.“

Objaly jsme se a já cítila její třesoucí se ramena.

Ale klid netrval dlouho. O týden později přišla Barunka domů uplakaná – ve škole jí někdo řekl, že její maminka je pořád pryč a stará se o cizí babičku místo té vlastní.

„Mami, proč nejsi víc doma?“ ptala se mě mezi vzlyky.

A já zase nevěděla, co říct.

Večer jsme seděli s Petrem u stolu a hádali se potichu, aby děti neslyšely.

„Musíš si vybrat,“ řekl najednou Petr tvrději než obvykle. „Buď budeš pořád lítat mezi všemi a zničíš se… nebo si nastavíš hranice.“

„A jaké hranice?“ vybuchla jsem zoufale. „Když nejsem u mámy, cítím vinu. Když nejsem u tvojí mámy, cítím vinu. Když nejsem doma s dětmi… cítím vinu pořád!“

Petr mlčel a já měla pocit, že mě nikdo nechápe.

Začala jsem být unavená. Přestala jsem spát. Každý den jsem vstávala s pocitem tíhy na hrudi – jako by mi někdo položil kámen na prsa.

Jednoho dne mi volali ze školy – Barunka omdlela ve třídě. Běžela jsem tam jako šílená a když jsem ji držela v náručí na ošetřovně, rozbrečela jsem se před celou školou.

Doma večer seděla máma u stolu s Barunkou na klíně a hladila ji po vlasech.

„Vidíš,“ řekla tiše ke mně, „děti tě potřebují víc než kdokoliv jiný.“

A já věděla, že má pravdu – ale zároveň věděla i to, že kdybych nechala tchyni samotnou, nikdy bych si to neodpustila.

Začala jsem chodit k psycholožce – poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas všechno to, co mě tíží. Plakala jsem tam jako malá holka a poprvé slyšela větu: „Nemusíte být dokonalá dcera ani dokonalá snacha. Stačí být dost dobrá.“

Začala jsem pomalu nastavovat hranice – domluvila jsem s Petrem pečovatelku pro jeho maminku na dva dny v týdnu. Máma začala chodit s kamarádkami do klubu seniorů místo toho, aby čekala doma na mě. A já… já začala znovu dýchat.

Ale pocit viny nezmizel úplně nikdy.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy a ptám se sama sebe: Je možné být spravedlivá ke všem? Nebo vždycky někdo musí zůstat stranou?