Nechtěla jsem ji nutit ke svatbě, nechtěla jsem ji nutit k dítěti: Vyznání matky, která sleduje, jak její dcera toní v dospělosti

„Terezo, prosím tě, vrať se domů. Aspoň na chvíli. Nemusíš nic vysvětlovat,“ šeptám do telefonu a vím, že moje slova se rozplývají v tichu na druhém konci. Vím, že pláče. Poznám to podle toho, jak se jí zadrhává dech. Už několikátý den nejedla, nespala. Její muž, Petr, zase odešel na pivo a ona zůstala sama s malou Aničkou. Slyším v pozadí její tichý pláč.

Sedím u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a prsty nervózně bubnuji do hrnku s vychladlým čajem. V hlavě mi běží vzpomínky na to, jak byla Tereza malá – jak jsme spolu chodily do parku, jak mi šeptala do ucha svá tajemství. Teď už mi nic neříká. Zavřela se přede mnou jako škeble. A já nevím, jestli jsem to zavinila já.

„Mami, já už to nezvládám,“ slyším konečně její hlas. „Petr mi řekl, že kdybych nebyla taková neschopná kráva, tak by nebyl tak protivnej.“

Zabolí mě to víc než vlastní rána. Chci ji obejmout, ale můžu jen poslouchat její zlomený hlas. „Terezko, prosím tě, to není tvoje vina. On nemá právo ti takhle ubližovat.“

„Já vím, mami… Ale já jsem si ho vybrala. Ty jsi mě varovala. Všichni mě varovali.“

A tady je ten okamžik – okamžik, kdy se mi chce křičet: „Já ti to říkala!“ Ale místo toho jen mlčím. Protože vím, že by to bylo zbytečné. Protože vím, že ona to ví.

Když byla Tereza na gymplu, snila jsem o tom, že půjde na vysokou školu. Chtěla jsem pro ni lepší život než jsem měla já – prodavačka v supermarketu s věčně bolavými zády a prázdnou peněženkou. Ale Tereza chtěla být kadeřnicí. „Mami, já nechci sedět někde v kanceláři,“ říkala mi tehdy. „Chci dělat něco rukama.“

Nechala jsem ji jít vlastní cestou. Nechtěla jsem být ta matka, která nutí dítě do svých snů. Když si ve dvaceti přivedla domů Petra – kluka z vedlejšího sídliště, co měl vždycky kapsy plné cigaret a velké řeči – měla jsem strach. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem doufala, že se časem vzpamatuje.

Svatba byla rychlá a skromná. Tereza byla těhotná a Petr měl právě novou práci ve skladu. Všichni kolem šeptali: „To dlouho nevydrží.“ Já jsem jen doufala, že se mýlí.

Teď sedím u stolu a přemýšlím, jestli jsem měla být přísnější. Jestli jsem jí měla říct: „Neber si ho! Počkej! Nechci tě vidět nešťastnou!“ Ale místo toho jsem jí koupila bílé šaty a usmívala se na svatbě do objektivu foťáku.

Tereza se po porodu změnila. Byla unavená, podrážděná, často plakávala. Petr jí moc nepomáhal – radši byl s kamarády nebo u počítače. Já jsem nabízela pomoc s Aničkou, ale Tereza mě odmítala: „Musím to zvládnout sama.“

Jednou večer mi volala: „Mami, já už nemůžu. Anička pořád brečí a Petr řve, že ho rušíme.“ Přijela jsem k nim hned. Byt byl plný napětí a smutku. Tereza seděla na zemi u postýlky a třásla se po celém těle.

„Terezko,“ klekla jsem si k ní a objala ji. „Tohle není tvoje chyba.“

„Ale je! Kdybych tě poslechla…“

A zase ta slova – výčitky, které si nosí v sobě jako těžký kámen.

Petr přišel domů opilý a začal křičet: „Co tu děláš? To už sem budeš chodit každý den? To si myslíš, že neumíme žít sami?“

Chtěla jsem mu něco říct, ale Tereza mě zarazila pohledem: „Mami, prosím…“

Odjela jsem domů s pocitem naprosté bezmoci. Celou noc jsem nespala a přemýšlela: Kde je ta hranice mezi tím být oporou a tím zasahovat do života dospělého dítěte? Měla bych ji vzít zpátky domů? Měla bych jí říct, aby odešla od Petra?

Další dny byly jako zlý sen. Tereza mi volala čím dál méně. Když už jsme spolu mluvily, byla unavená a odtažitá.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Mami, promiň… Já už fakt nevím co dál.“

Rozběhla jsem se k nim bez kabátu i klíčů v ruce. Otevřela mi uplakaná Tereza s Aničkou v náručí.

„Mami… já už nechci takhle žít.“

Objala jsem ji a poprvé po letech jsme obě plakaly spolu.

Teď je Tereza s Aničkou u mě doma. Petr se odstěhoval k matce a Tereza začíná nový život – pomalu a bolestivě. Hledá práci, učí se znovu smát a věřit sama sobě.

Každý večer ji pozoruji u stolu s Aničkou na klíně a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem ji víc chránit? Nebo je správné nechat děti padnout a zvednout se samy?

Možná nikdy nebudu znát odpověď.

A co vy? Myslíte si, že máma má právo zasahovat do života své dospělé dcery? Nebo je lepší stát stranou a jen doufat, že všechno dobře dopadne?