„Nejsem dobrá matka“: Příběh viny, mlčení a nečekaného odpuštění

„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi byla nešťastná?“ ozvalo se z telefonu, když jsem v sobotu ráno utírala prach z poličky v obýváku. Zastavila jsem se v pohybu, hadřík mi zůstal viset v ruce a já jen zírala na fotku Kláry v maturitním šatu. V hlavě mi hučelo. Jak jí mám vysvětlit, že jsem se bála? Že jsem měla strach, že když přiznám slabost, ztratím i to málo, co mezi námi zbylo?

Klára je moje jediná dcera. Narodila se mi krátce po revoluci, když byl svět plný naděje a já věřila, že všechno zvládnu. Jenže její otec, Petr, odešel za jinou, když jí byly čtyři. Zůstala jsem sama v paneláku na Jižním Městě, s prací účetní a dítětem, které se mě ptalo, kdy přijde táta domů. Nikdy jsem jí nedokázala odpovědět.

Roky plynuly ve znamení rutiny: ráno do školky, pak do práce, odpoledne nákup, úkoly, večeře. Klára byla hodná holka, ale čím byla starší, tím víc jsem cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď. V pubertě začala být uzavřená, často se hádala a já měla pocit, že všechno dělám špatně. Když přišla domů pozdě nebo měla špatnou známku, vybuchla jsem. „Proč nejsi jako ostatní děti? Proč mi to děláš?“ křičela jsem někdy zoufale. Pak jsem si to vyčítala celé noci.

Moje máma mi říkala: „Musíš být silná kvůli dítěti.“ Jenže já byla unavená. V práci mě šéf peskoval za každou chybu, doma jsem bojovala s účty a s pocitem, že nejsem dost dobrá. Když Klára odmaturovala a odešla studovat do Brna, zůstala jsem v bytě sama. Každé ráno jsem vstávala do ticha a večer utírala prach z jejích fotek. „Nejsem dobrá matka,“ opakovala jsem si v duchu jako mantru.

Jednou za měsíc jsme si volaly. Vždycky byla stručná: „Mám hodně práce, mami.“ Nikdy mi neřekla nic víc. Když přijela na Vánoce, seděly jsme naproti sobě u stolu a mlčely. Chtěla jsem jí říct tolik věcí – jak moc ji mám ráda, jak mě mrzí všechny ty hádky – ale slova mi uvízla v krku.

Jednoho dne mi volala večer: „Mami, můžu přijet na víkend?“ Přijela s batohem a tmavými kruhy pod očima. Seděla u stolu a mlčky míchala čaj. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Rozešla jsem se s Martinem,“ řekla tiše. „Byl na mě zlý.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale nevěděla jsem jak. Místo toho jsem jí nabídla koláč a seděla naproti ní jako cizí člověk. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu.

Druhý den ráno jsme šly spolu na procházku do Hostivařského lesa. Mlčely jsme dlouho, až najednou Klára řekla: „Víš, mami… já jsem ti nikdy nevyčítala, že jsi byla smutná nebo unavená. Já jen chtěla vědět, že mě máš ráda.“

Zastavila jsem se a rozplakala se. „Já tě mám ráda! Jen… jsem to neuměla říct.“

Klára mě objala a poprvé po letech jsme stály v objetí jako matka s dcerou.

Od té doby se něco změnilo. Začaly jsme si psát zprávy – obyčejné věci: co vařím k večeři, jaký film viděla v kině. Když přijede domů, už nemlčíme. Smějeme se spolu a někdy i pláčeme nad starými fotkami.

Přesto mě občas přepadne starý strach: Udělala jsem pro ni dost? Neublížila jsem jí tím svým mlčením? Ale Klára mi jednou řekla: „Mami, každý dělá chyby. Důležité je, že jsme spolu.“

A tak si někdy večer sednu do křesla s hrnkem čaje a dívám se na její fotky už ne s výčitkami, ale s vděčností.

Možná nejsem dokonalá matka – ale kdo vlastně je? Jak poznáme, že jsme pro své děti udělali to nejlepší? Co byste udělali jinak vy?