Nejsem vaše služka: Příběh Magdy z Brna

„Magdo, kde je ten čaj? Už zase na něco zapomínáš!“ ozvalo se z obýváku. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit slzy. V ruce jsem držela tác s hrníčky a cukřenkou, ale v hlavě mi hučelo. Byla sobota odpoledne, v našem bytě v Brně seděla celá Michalova rodina – jeho matka, otec, sestra s manželem a dvěma dětmi. Já pobíhala mezi kuchyní a obývákem jako neviditelný duch.

„Maminko, já chci koláč!“ volala malá Anička, neteř. Michalova matka, paní Novotná, se na mě podívala s úsměvem, který byl spíš výsměchem: „Magdičko, Anička má hlad. Nemáš ještě něco upečeného?“

V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit na zem a utéct. Ale místo toho jsem se usmála a šla do kuchyně hledat poslední kousek bábovky. V hlavě mi běžela slova mojí mámy: „Magdi, hlavně buď hodná holka. Když budeš všem vycházet vstříc, budou tě mít rádi.“

Jenže já už nevěděla, kdo vlastně jsem. Osm let jsem byla manželkou Michala – tichou, poslušnou, vždy připravenou splnit každé přání jeho rodiny. Moje vlastní rodina žila daleko v Olomouci a já je vídala jen párkrát do roka. Všechno se točilo kolem Novotných. Každý víkend návštěvy, oslavy, společné dovolené na chalupě v Beskydech, kde jsem vařila a uklízela pro deset lidí.

Jednou večer, když už všichni odešli a já myla nádobí, přišel Michal do kuchyně. „Mami říkala, že jsi dneska byla nějaká podrážděná. Co se děje?“ zeptal se bez zájmu.

„Michale, já už to takhle dál nezvládám,“ vyhrkla jsem. „Jsem pořád jen služka pro tvoji rodinu. Nikdo si nevšimne, že taky něco cítím nebo chci.“

Podíval se na mě překvapeně: „Ale vždyť to děláš ráda, ne? Vždycky jsi byla taková ochotná.“

V tu chvíli mi došlo, že mě vlastně vůbec nezná. Že nikdy neposlouchal, co říkám. Že moje sny a přání jsou pro něj neviditelné.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala všechno, co mě trápilo – jak mě bolí záda z věčného stání u plotny, jak mi chybí kamarádky z vysoké školy, jak toužím po tom jet sama na výlet do Prahy nebo si jen tak číst knížku v parku bez výčitek.

Jednoho dne jsem potkala svou bývalou spolužačku Janu v kavárně na České. Povídaly jsme si o životě a ona mi řekla: „Víš, Magdo, já jsem se taky kdysi bála říct doma svůj názor. Ale když jsem to konečně udělala, ulevilo se mi.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Začala jsem si představovat jiný život – život, kde nejsem jen někdo „pro druhé“, ale i sama pro sebe.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s Michalem a řekla mu: „Chci jet sama na víkend pryč. Potřebuju si odpočinout.“

Podíval se na mě jako na blázna: „A kdo tady bude vařit? Máma přijede v sobotu!“

„To už není můj problém,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně.

Následující dny byly plné hádek a výčitek. Michalova matka mi volala: „Magdičko, co se děje? Michal je z toho celý špatný.“

„Paní Novotná,“ řekla jsem poprvé v životě bez úsměvu, „potřebuju čas pro sebe. Nejsem vaše služka.“

Víkend v Praze byl jako zázrak. Procházela jsem se po Karlově mostě, seděla v kavárně u Vltavy a poprvé po letech cítila klid. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci – jestli vůbec chci zůstat v tomhle manželství.

Po návratu domů bylo ticho. Michal byl uražený, jeho matka mě ignorovala. Ale já cítila sílu.

Začala jsem chodit na kurzy keramiky a našla si nové kamarádky. Přestala jsem být vždycky k dispozici. A když přišla další rodinná oslava, řekla jsem jednoduše: „Tentokrát přijdu jen na chvíli.“

Michal to nechápal. „Změnila ses,“ říkal vyčítavě.

„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „A je to dobře.“

Dnes už vím, že největší odvaha je postavit se za sebe sama – i když to znamená zklamat očekávání druhých.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč jsme my ženy tak často naučené dávat ostatní před sebe? Kdy přijde čas žít svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?