Nepochopená: Příběh jedné tchyně

„Tak už toho nech, Marie! Myslíš si, že nevidím, jak se snažíš Petra poštvat proti mně?“ Její hlas byl ostrý jako břitva a já jen stála u okna svého panelákového bytu na Jižním Městě a tiskla mobil v ruce. Venku pršelo, kapky stékaly po skle a já měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

„Jano, já… já jsem nic takového nechtěla…,“ zašeptala jsem do telefonu, ale ona mě nenechala domluvit. „Vždycky jsi byla ta chudinka, co všechno obětuje pro syna. Ale teď už má vlastní rodinu! Přestaň se do nás plést!“ A pak ticho. Zavěsila.

Stála jsem tam dlouho, neschopná pohybu. Petr mi nevolal. Ani večer, ani druhý den. Vždycky byl takový – tichý, uzavřený, nikdy se nehádal. Ale tentokrát mě jeho mlčení bolelo víc než Janina slova.

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu, kde ještě ležely zbytky nedělního oběda, který jsem vařila jen pro sebe. Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsme tu sedávali všichni tři – já, Petr a jeho táta Karel. Karel zemřel před deseti lety a od té doby byl Petr můj jediný smysl života. Možná jsem ho opravdu dusila svou láskou…

Zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo – snad Petr? Ale za dveřmi stála sousedka paní Novotná. „Marie, slyšela jsem hluk… je všechno v pořádku?“ ptala se starostlivě. Usmála jsem se na ni a zalhala: „Jen jsem upustila hrnek.“

Když odešla, rozplakala jsem se. Vždycky jsem byla silná – zvládla jsem práci v nemocnici, smrt manžela i samotu. Ale teď mě zlomila vlastní rodina.

Další dny byly jako v mlze. Petr nevolal. Jana mi poslala jen strohou SMS: „Prosím tě, už nám nepiš.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do Krčského lesa. Tam jsem mohla brečet beze svědků. Jednou jsem potkala starého známého z práce, pana Hrdličku. „Marie, co je s tebou? Vypadáš unaveně,“ řekl upřímně. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem mu všechno řekla. Mlčel a pak jen tiše pronesl: „Děti jsou někdy kruté. Ale nesmíš zůstat sama.“

Jednoho večera mi přišla zpráva od Petra: „Mami, potřebuju čas.“ To bylo všechno. Žádné vysvětlení, žádné objetí přes telefon.

Začala jsem přemýšlet o tom, kde se stala chyba. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Měla jsem být přísnější? Nebo naopak víc pustit Petra k vodě? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle – jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak jsem mu pomáhala s maturitou… A teď mě jeho žena nenávidí a on mlčí.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Alena z Brna. „Marie, přijed k nám na víkend. Potřebuješ změnu.“ Nechtělo se mi nikam jet, ale nakonec jsem souhlasila.

U Aleny bylo veselo – její děti pobíhaly po bytě, smály se a hádaly o ovladač od televize. Najednou mi došlo, jak moc mi chybí rodina. Alena mě objala: „Víš, někdy je lepší nechat věci být. Petr se ozve.“

Po návratu do Prahy jsem si všimla, že mám ve schránce pohlednici – od vnučky Aničky. „Babičko, mám tě ráda,“ stálo tam dětským písmem. Rozplakala jsem se znovu – tentokrát štěstím.

Rozhodla jsem se napsat Petrovi dopis. Ne SMSku, ne e-mail – opravdový dopis na papír. Napsala jsem mu o svých pocitech, o tom, jak mi chybí a jak ho mám ráda. Nepřesvědčovala ho o ničem, jen jsem mu chtěla dát vědět, že tu pořád jsem.

Odpověď přišla až za měsíc. Petr přišel osobně. Stál ve dveřích a vypadal unaveně. „Mami… promiň.“ Objali jsme se a oba jsme plakali.

„Jana má pocit, že tě nemám rád dostatečně… že tě pořád stavím na první místo,“ přiznal tiše. „Ale já tě mám rád jinak než ji… Jsi moje máma.“

Seděli jsme dlouho v kuchyni a povídali si o všem možném – o práci, o Aničce, o životě. Jana nepřišla.

Od té doby už nic není jako dřív. S Petrem se vídáme méně často a Jana mě stále nemá ráda. Ale naučila jsem se žít i pro sebe – chodím na výlety s paní Novotnou, začala jsem malovat a občas hlídám Aničku.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je chyba být milující matkou? Nebo je chyba čekat vděk od svých dětí? Co myslíte vy?