Nepravda pod jednou střechou: Příběh o sesterské lásce a zradě

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikla jsem, když jsem vešla do kuchyně a uslyšela, jak máma s Lucií rozebírají detaily hypotéky. „Ty jí opravdu dáš všechny naše úspory na byt?“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký mrak. Máma se na mě podívala s tím svým unaveným pohledem, který jsem znala už od dětství. „Kláro, Lucie to teď potřebuje víc než ty. Ty máš přece práci a zvládáš to sama.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá horký uzel. Vždyť já taky dřu, platím si nájem v Praze, šetřím každou korunu a nikdy jsem o nic neprosila. Ale Lucie? Ta vždycky všechno dostala. Když jsme byly malé, já dědila její oblečení, ona dostávala nové. Když jsem chtěla na tábor, nebyly peníze, ale na její taneční kroužek se vždycky našlo. A teď? Máma jí dá všechny úspory, které jsme společně spořily po smrti táty.

„A co já?“ zeptala jsem se tišeji, skoro šeptem. „Na mě jsi zapomněla?“

Lucie se na mě podívala s tím svým nevinným výrazem. „Kláro, já tě nechci o nic připravit. Ale víš, že teď nemám kam jít. S Petrem jsme se rozešli a já nemám ani korunu.“

Zamrazilo mě. Vždycky byla ta slabší, ta, kterou je třeba chránit. Ale proč mám pořád já být ta silná? Proč mám být ta, která všechno zvládne sama?

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem byla přehlížená. Vzpomněla jsem si na tátu – jak by se asi zachoval on? Vždycky říkal: „Holky, musíte držet spolu.“ Ale jak mám držet s někým, kdo mě zrazuje?

Dny plynuly a napětí doma by se dalo krájet. Máma chodila po špičkách, Lucie se mi vyhýbala. Jednou večer jsem přišla domů a slyšela je šeptat v kuchyni.

„Myslíš, že nám to Klára někdy odpustí?“ ptala se Lucie.

„Nevím,“ povzdechla si máma. „Ale ona je silná holka. Zvládne to.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř nebo aspoň něco zakřičet. Ale místo toho jsem jen stála za dveřmi a tiše plakala.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Lucie: „Můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v malé kavárně u I.P. Pavlova. Seděla tam už s kávou a nervózně si hrála s lžičkou.

„Kláro, já vím, že to není fér,“ začala opatrně. „Ale já prostě nevím, co mám dělat. Máma mi nabídla pomoc a já ji přijala. Nechci tě ztratit.“

Podívala jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu jsem viděla její strach. Strach, že přijde o sestru.

„Víš, co mě nejvíc bolí?“ řekla jsem tiše. „Že jste se ani nezeptaly, co chci já. Že jste rozhodly beze mě.“

Lucie sklopila oči. „Máš pravdu. Omlouvám se.“

Ale omluva mi nestačila. Chtěla jsem spravedlnost – nebo aspoň pocit, že na mně záleží stejně jako na ní.

Další týdny byly jako zlý sen. Máma byla stále uzavřenější, Lucie balila věci do nového bytu a já měla pocit, že zůstávám sama v prázdném domě plném vzpomínek.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla mámu sedět u stolu s fotkami z dětství.

„Kláro,“ řekla tiše, „já vím, že jsem ti ublížila. Ale já prostě nevěděla, jak jinak Lucii pomoct.“

„A co já?“ vyhrkla jsem znovu. „Já nepotřebuju pomoc? Já nejsem tvoje dcera?“

Máma začala plakat. „Ty jsi vždycky byla ta silná… Já vím, že to není omluva.“

Seděla jsem tam s ní dlouho do noci a poprvé jsme spolu opravdu mluvily – o tátovi, o tom, jak těžké bylo všechno zvládnout po jeho smrti, o tom, jak jsme každá jiná a přesto jsme rodina.

Ale ráno přišlo vystřízlivění. Lucie už byla pryč a já věděla, že něco mezi námi navždy zůstane zlomené.

Teď stojím před rozhodnutím: mám odpustit mámě i Lucii a snažit se znovu najít cestu k rodině? Nebo mám odejít a začít nový život bez nich?

Někdy si říkám: Je možné překonat takovou křivdu? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené? Co byste udělali vy na mém místě?