Nepřeklenutelná propast: Když se můj manžel a maminka nedokázali domluvit

„Tohle už dál nebudu trpět, Lucie!“ Petr stál uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst a oči plné hněvu. Za oknem padal první sníh a v bytě bylo dusno, i když topení sotva hřálo. Maminka seděla u stolu, tvář napjatou, rty sevřené do tenké linky. Já stála mezi nimi, srdce mi bušilo až v krku.

„Petr má pravdu, Lucko. Tohle není normální,“ řekla maminka tiše, ale pevně. „Nemůžeš pořád stát mezi námi.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá svět. Vždycky jsem byla ta, která všechny smiřuje. V dětství jsem zažila klidný domov v malém městě u Hradce Králové. Táta s mámou se nikdy nehádali, a když už na něco došlo, vyřešili to během pár minut. Věřila jsem, že takhle to má být. Že rodina drží pohromadě.

Když jsem si brala Petra, byla jsem přesvědčená, že jsme si vybrali správně. Petr byl pracovitý, spolehlivý a měl mě rád. Maminka ho zpočátku přijala s otevřenou náručí. Jenže pak přišla ta nešťastná rekonstrukce bytu.

Maminka nám nabídla pomoc – finanční i praktickou. Petr byl vděčný, ale měl svou představu o tom, jak má naše domácnost vypadat. Maminka měla zase tu svou. Začalo to drobnostmi: barva kuchyňské linky, typ podlahy, výběr sedačky. Každý jejich rozhovor končil hádkou.

Jednoho večera jsem přišla domů z práce a slyšela je přes zavřené dveře. „Aleno, tohle je náš byt! Nemůžete pořád rozhodovat za nás!“ křičel Petr.

„Já vám jen chci pomoct! Lucka je moje dcera a chci pro ni to nejlepší,“ odpověděla maminka rozechvělým hlasem.

Otevřela jsem dveře a viděla je stát proti sobě jako dva cizí lidé. Od té doby už nic nebylo jako dřív.

Začala jsem žít ve dvou světech. Když jsem byla s Petrem, snažila jsem se být veselá a klidná, ale uvnitř mě hlodal strach. Když jsem šla k mamince na kávu, musela jsem poslouchat její stížnosti na Petra – že je tvrdohlavý, že mě od ní odtahuje.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela Petra plakat v koupelně. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak zlomeného. „Lucko, já už nevím, co mám dělat. Tvoje máma mě nenávidí,“ zašeptal.

Objala jsem ho a slíbila mu, že všechno bude dobré. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Konflikt se vyhrotil na Vánoce. Maminka trvala na tom, že štědrovečerní večeře bude u nás doma – „tak jako vždycky“. Petr chtěl slavit jen ve dvou, poprvé jako manželé. Nakonec jsme pozvali maminku i tátu k nám.

Večer začal v poklidu, ale napětí by se dalo krájet. Maminka kritizovala Petrův bramborový salát („Moc octa!“), Petr zase její dárky („Tohle Lucka nepotřebuje“). Táta mlčel a já měla chuť utéct.

Po večeři Petr práskl dveřmi a odešel ven do zimy. Maminka začala brečet: „Vidíš to? Takhle to dopadá! Já už sem nikdy nepřijdu.“

Zůstala jsem sedět u stolu s hlavou v dlaních. Cítila jsem se jako malá holka, která nedokáže uklidnit své rodiče.

Další týdny byly peklo. Petr se uzavřel do sebe, doma skoro nemluvil. Maminka mi volala každý den a ptala se, jestli už jsme se rozvedli.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Musíš si vybrat. Buď budeme žít svůj život spolu, nebo budeš pořád poslouchat mámu.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Jak si mám vybrat? Vždyť oba miluju!

Nakonec jsem poprosila maminku o schůzku v kavárně na náměstí. Seděly jsme naproti sobě, venku padal sníh a já měla pocit, že mi mrzne i srdce.

„Mami, prosím tě… Nech nás žít náš život. Já tě mám ráda, ale musím být s Petrem,“ řekla jsem tiše.

Maminka se rozplakala: „Já tě ztratím…“

„Neztratíš! Ale musíš mě nechat jít.“

Od té doby už nic nebylo jako dřív. S maminkou jsme se vídaly méně často a vždycky opatrně našlapovaly kolem citlivých témat. Petr byl rád, že máme klid, ale já cítila prázdno.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Může rodina opravdu držet pohromadě, když se dva nejbližší lidé nedokážou smířit? Co byste udělali vy na mém místě?