Nepřetržitý pláč ze třetího patra: Pravda, která nás všechny změnila

„Proboha, slyšíš to zase?“ šeptala mi Jana, když jsme se v kuchyni skláněli nad hrnkem večerního čaje. Pláč z bytu 3B byl tentokrát ještě naléhavější než obvykle. Už několik měsíců jsme s Janou, mojí ženou, každou noc poslouchali ten stejný srdcervoucí nářek. Někdy to bylo jen tiché kňourání, jindy zoufalý řev, který se rozléhal celým naším panelákem na sídlišti v Ostravě-Porubě.

„To už není normální,“ řekla Jana a já viděl, jak se jí třesou ruce. „Musíme něco udělat.“

Ale co? Už tolikrát jsme stáli před těmi zamčenými dveřmi a zvonili. Nikdy nám nikdo neotevřel. Sousedé z ostatních bytů jen krčili rameny nebo si stěžovali na hluk. Někteří tvrdili, že paní Novotná z 3B je divná, že prý od smrti manžela skoro nevychází ven a s nikým nemluví. Ale dítě? Nikdo si nebyl jistý, jestli tam opravdu nějaké dítě je.

Jednou v noci jsem to nevydržel. Vzal jsem si mikinu a vyšel na chodbu. Pláč byl tentokrát tak hlasitý, že mi až běhal mráz po zádech. Zaklepal jsem na dveře 3B. „Paní Novotná? Je všechno v pořádku?“

Za dveřmi bylo ticho. Jen ten pláč, tlumený, ale nepřestávající. Zkusil jsem to znovu. Nic. Vrátil jsem se domů a Jana mě objala kolem ramen. „Zavoláme sociálku,“ rozhodla.

Jenže když přijeli, paní Novotná jim neotevřela. Prý nemají právo vniknout dovnitř bez soudního příkazu. A tak jsme dál žili s tím pláčem, který nás pronásledoval i ve snech.

Jednoho dne jsem potkal souseda Pavla na schodech. „Hele, slyšel jsi to v noci? To už je moc,“ řekl rozčileně. „Jestli s tím nikdo nic neudělá, zavolám policii.“

A tak se stalo. Další noc přijela policejní hlídka. Tentokrát už neodjeli jen tak. Dveře 3B rozrazili beranidlem. Všichni jsme stáli na chodbě a čekali, co se stane.

Z bytu vyběhla malá holčička – mohla jí být tak čtyři roky – s uplakanýma očima a špinavými vlasy. Policisté ji rychle odvedli stranou a my jen zírali. Paní Novotná seděla zhroucená na pohovce, kolem ní rozházené léky a prázdné lahve od vína.

„Jak dlouho jste tady byla sama?“ ptala se jedna policistka holčičky.

„Maminka spí… pořád spí… já mám hlad,“ šeptala dívenka.

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme všichni selhali. Roky jsme poslouchali pláč a nikdo z nás nedokázal opravdu pomoci.

Další dny byly jako zlý sen. Sociální pracovnice chodily po domě a vyptávaly se nás na všechno možné. Holčičku odvezli do dětského domova a paní Novotnou do nemocnice – prý pokus o sebevraždu.

Všichni v domě jsme najednou začali mluvit o tom, co jsme mohli udělat jinak. Sousedka Hanka brečela na chodbě: „Já jsem ji jednou viděla s tou malou u popelnic… měla jsem jí dát najíst…“

Já sám jsem si vyčítal každou noc, kdy jsem si jen přitáhl peřinu přes hlavu a doufal, že to přestane.

Jednoho dne jsem potkal tu malou holčičku na dvoře dětského domova, kam jsem šel s Janou donést nějaké hračky. Poznala mě a jen tiše zašeptala: „Děkuju.“

Cestou domů jsme s Janou mlčeli. V hlavě mi zněla slova sociální pracovnice: „Víte, někdy stačí málo – nabídnout pomoc, být důslední, nebát se zasáhnout.“

Od té doby už nikdy nezůstávám lhostejný k tomu, co se děje za zdmi našeho domu. Každý večer si říkám: Co kdybychom tehdy zasáhli dřív? Kolik dětí ještě pláče za zavřenými dveřmi? A co uděláme příště my všichni?