Nepřetržitý pláč ze třetího patra: Pravda, která nás všechny změnila

„Proboha, slyšíte to zase?“ šeptala paní Novotná, když jsme se v půl druhé ráno potkali na chodbě. Pláč z bytu 3B byl tentokrát ještě zoufalejší než obvykle. Všichni jsme stáli v pyžamech, s hrníčky čaje v rukou, a poslouchali ten nekonečný nářek. Bylo to už několikátou noc v řadě. Někdo z nás už volal policii, někdo sociálku, ale pokaždé to skončilo stejně – ticho za dveřmi a žádná odpověď.

„To dítě tam nemůže být v pořádku,“ šeptla jsem já a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Můj manžel Petr mě chytil za ruku: „Nesmíme to nechat být. Zítra tam zazvoním.“

Ale zítra bylo vždycky pozdě. Ráno bylo ticho, paní Dvořáková z 3B nikdy neotevřela, když jsme zvonili. Jen občas jsme zahlédli jejího muže, jak se vrací z práce – vysoký, zamračený, nikdy nepozdravil. Dítě jsme nikdy neviděli.

Jednou jsem sebrala odvahu a napsala anonymní dopis na sociálku. Odpověď nepřišla. Pláč pokračoval. Sousedé začali být podráždění, hádali jsme se mezi sebou, kdo má co udělat. „Všichni jenom kecáme a nikdo nic nedělá!“ křičela paní Novotná na schůzi SVJ.

Jedné noci byl pláč tak zoufalý, že jsem už nevydržela. Vzala jsem telefon a volala policii. „Prosím vás, už to trvá týdny! To dítě tam trpí!“ Policista na druhém konci zněl unaveně: „Už jsme tam byli několikrát, paní. Nikdo neotevírá a není důvod k zásahu.“

Ale tentokrát jsem nepovolila. „Jestli tam dneska nepůjdete, půjdu tam sama!“ vykřikla jsem do telefonu a rozplakala se.

Za půl hodiny přijela hlídka. Sousedé se shromáždili na chodbě, všichni napjatí, někteří rozčílení, jiní vystrašení. Policisté bouchali na dveře 3B, volali dovnitř. Nic. Pláč zesílil.

A pak to přišlo – rána do dveří, které povolily. Všichni jsme zatajili dech.

V bytě byl zápach zatuchliny a špíny. Na gauči seděla paní Dvořáková – bledá, pohublá, s prázdným pohledem upřeným do zdi. V dětském pokoji našli malého Honzíka – sotva tříletého chlapečka, uplakaného, v špinavém pyžamu, s kruhy pod očima.

Policisté volali záchranku i sociálku. My stáli na chodbě a nikdo nedokázal promluvit.

Později jsme se dozvěděli pravdu: pan Dvořák byl tyran. Roky týral ženu i dítě, zamykal je doma, bral jim jídlo i telefon. Nikdo si ničeho nevšiml – nebo spíš nechtěl všimnout? Paní Dvořáková byla zlomená žena, která už nedokázala bojovat ani pro svého syna.

Soud rozhodl o odebrání dítěte a pan Dvořák skončil ve vazbě. Panelákem se šířila vina a stud. Každý měl pocit, že mohl udělat víc.

Jednou jsem potkala Honzíka s pěstounkou na hřišti. Smál se – poprvé jsem ho slyšela smát se. Ale já měla v očích slzy.

Doma jsem si sedla ke stolu a dívala se do prázdna. Kolik takových dětí ještě pláče za zavřenými dveřmi? A kolik z nás má odvahu opravdu něco změnit?

Možná jsme všichni trochu vinni tím tichem mezi zdmi… Co byste udělali vy? Opravdu bychom měli mlčet?